Terapie na prknech

Než začne divadlo, vyfasuje publikum dvě tašky banánů a prošlé kondomy. „Čepeček prezervativu dejte do koutku úst a pomalu ho nasuňte na banán. Jasně, chuť nic moc, ale může vám to zachránit život,“ pokyvuje vrásčitá paní Anna a zkušeně předvádí celý postup. Publikum v sále pražského experimentálního prostoru NoD ji váhavě následuje: pán v kravatě poctivě bojuje s latexem, dívka vedle něj už banán bohorovně pojídá a vzduchem létají první nafouknuté balonky. Po entrée, které mělo připomenout, že už dávno existují i speciální kondomy na orální sex, už vše pokračuje jako standardní amatérské divadlo o tom, jak mladí ovládli svět a nutí staré živořit na okraji společnosti. I když, každé vystoupení spolku Rozkoš se vlastně automaticky vymyká normálu. Jako jediný český soubor ho totiž převážně tvoří současné a bývalé prostitutky. Divadlo doplňuje jejich terapii v neziskové organizaci Rozkoš bez rizika – zvedá jim sebevědomí pošramocené způsobem obživy a pomáhá při návratu do života mimo ulici.

Náročné publikum

S projektem divadla Rozkoš přišla sociální pracovnice Hana Malinová už před sedmnácti lety. „Dostala jsem tehdy tříletý americký grant Ashoka na inovativní přístup k sociální práci,“ vzpomíná rázná třiašedesátiletá žena. Pro tuto cestu se rozhodla hlavně proto, že divadlo sama už od střední školy hrála a bavilo ji psát scénáře. Už třetím rokem tehdy navíc vedla organizaci na pomoc ženám v sexbyznysu a hledala nové metody terapie. Soubor začínal se hrou Borgia aneb Proměny placené lásky se dvěma klientkami v hlavních rolích. „Tématem byla otázka, proč chlapi chodí za prostitutkami a proč chtějí pořád mladší a hezčí. Pěvecky to ale úplně neklapalo a klientkám nakonec musely vypomoci naše sociální pracovnice,“ vzpomíná autorka hry. Poprvé vystoupili v Poděbradech na konferenci o AIDS a drogách a publikum bylo nadšené. Ze zmiňované konference se stala každoroční štace – tady se testují všechny nové hry. „Lékaři jsou náročné publikum a holkám dělá dobře, když se na ně dívá 600 doktorů,“ směje se Hana Malinová.

Právě zvýšení sebevědomí hereček je jedním z hlavních cílů celého divadla Rozkoš. „V terapii to má ten význam, že klientky najedou na pravidelnější režim, naučí se zpaměti text, učí se spoléhat na kolegyně a začnou zase komunikovat s normálními lidmi,“ vysvětluje Malinová. U některých členek prý divadlo také alespoň trošku omezilo konzumaci drog. „Přiznaly se mi, že aby se jim líp hrálo, dají si občas ‚piko‘, ale už ne třeba ‚herák‘, protože po něm by vůbec nevěděly, která bije,“ přibližuje situaci šéfka souboru. „Když jsem se rozhodla s prostitucí přestat, vůbec jsem si nevěřila, děsilo mě být mezi normálními lidmi. Psycholog a tohle divadlo – to mi pomohlo vše překonat,“ potvrzuje padesátiletá Jiřina, která ve Stařenách hraje gardistku. „Moje máma je bývalá prostitutka, začala jsem s ní do souboru chodit, když mi bylo sedm. Je to jediný koníček, u kterého jsem vydržela, mám tu ráda ty lidi,“ vysvětluje devatenáctiletá Nikola, proč už v Rozkoši hraje dvanáct let.

Kdo je kdo

Všechny hry jsou původní a píše je právě Malinová. „Zpracovaly jsme třeba romskou a africkou pohádku nebo pásmo písní, několik her bylo na téma sexuální osvěty,“ říká scenáristka, dramaturgyně, choreografka, režisérka, hudební doprovod a uvaděčka v jednom. Asi dvacetičlenný soubor nyní tvoří sociální pracovnice z Rozkoše bez rizika, jejich současné a bývalé klientky a kamarádky. Přítomnost prostitutek na jevišti spolehlivě táhne – i dnes tu ostatně sedí asi stovka příznivců. Zároveň však klade na přípravu speciální nároky. „Píšu to tak, aby tam bylo hodně malých rolí, které jsou zastupitelné. Takže když se někdo předávkuje, onemocní nebo je třeba ve vězení, neohrozí to představení,“ popisuje Malinová. Dalším problémem je, že veřejným vystoupením se souborem klientky riskují prozrazení své pracovní náplně. „Jednu ženu při hře někdo natočil, pak to viděl její známý, a už nikdy nepřišla,“ dodává.

Hudbu obstarává další spřízněná osoba, kamarád zakladatelky Vladimír Pecka, který občas soubor doprovází na klavír a Hana Malinová ho doplňuje na kontrabas. „Když mi bylo čtyřicet, dali mi kamarádi basu. Tak jsem začala chodit do lidušky, byla jsem tam suverénně nejstarší,“ vysvětluje šéfka neobvyklou hudební dovednost. Malinová zajišťuje úspěch divadla i tím, že do něj zapojila svoje dvě dcery, jež tu a tam zaskakují za chybějící herečky, a manžela, který pomáhá s dopravou rekvizit. Většinou se hraje bez honoráře. „Jsme rádi, když pokryjeme alespoň výdaje na cestu. Když už klientky nemají honorář, snažíme se jim z peněz nadace koupit aspoň oběd,“ dodává. Stařeny se kvalitou lehce vymykají průměrným amatérským představením – kromě hraní se zpívá, používají se i loutky a hraje živá hudba. Pro nezasvěcené je navíc hodně napínavé tipovat, kdo je klient a kdo sociální pracovník.

Za sedmnáct let existence soubor objel menší i větší amatérské festivaly v Hodoníně, Ostravě nebo Písku, vystupoval ale i na konferenci k AIDS ve Vídni, v pražské Galerii Langhans nebo v brněnském Divadle Husa na provázku. Některé členky se před osmi lety objevily i na benefičním večeru v Rudolfinu, kde spolu s političkami a zpěvačkami přečetly několik úryvků ze známé divadelní hry Vagina monology, v níž její autorka Eve Enslerová oslavuje ženskou energii. Hlavní ale podle Malinové je, že divadlo klientky baví a pomáhá jim. „Bývalá prostitutka, která se souborem začínala hned po jeho založení, v současnosti dělá sociální pracovnici. Anička z té úvodní banánové scénky, taky bývalá prostitutka, hrála už v té úplně první hře a dnes nám pomáhá dělat osvětu,“ pochvaluje si Malinová.