Rozprava o dobrovolném otroctví

Starobylé městečko Sarlat leží v oblasti Périgord na jihozápadě Francie. Mimo malebné bludiště z úzkých uliček, náměstí a kamenných schodišť lze tady s trochou fantazie zahlédnout i věčně mladou tvář středověkého básníka a humanisty Étienna de La Boétieho (1530–1563). Stačí si sednout před kostel svatého Sacerdose a pozorovat protější dům s vysokým renesančním zdobeným štítem. V něm se narodil a žil. Z některého okna tak možná zadumaně sledovával venkovní ruch a hlavou se mu přitom honily úvahy: „Jak je možné, že tolik lidí, městeček, měst a národů častokrát snáší vládu jediného tyrana, jenž se nemůže prokázat jinou mocí než tou, kterou mu sami tito lidé svěřili; jenž jim může škodit pouze do té míry, jakou jsou oni sami ochotni trpět; jenž jim může ubližovat pouze v případě, že oni sami se mu raději podřídí, než aby se mu protivili.“

Právě tyto myšlenky představují centrální osu útlého spisu Rozprava o dobrovolném otroctví. La Boétiemu zaručil nesmrtelnost, neboťdílo fascinovalo a inspirovalo řadu myslitelů, spisovatelů i bojovníků za lidská práva. Dodnes se přitom přesně neví, kdy toto klíčové pojednání o „obludné nectnosti“ člověka „nechat se okrádat, zbídačovat a týrat“ přesně vzniklo. Legenda praví, že La Boétie svou Rozpravunapsalve věku necelých osmnácti let. Podle badatelských prací spis ale spatřil světlo světa až o čtyři roky později, kdy autor studoval práva na Orleánské univerzitě. Každopádně v tištěné formě Rozprava vyšla teprve třináct let po La Boétieho smrti. Jelikož se do rukou českého čtenáře dostává poprvé, jde o docela slušné zpoždění. Mimo originální text kniha obsahuje ještě psychoanalytickou úvahu Radovana Baroše o mysteriu masochistické slasti přijímání otroctví a slavný esej O přátelství: La Boétie z pera důvěrného básníkova přítele Michela de Montaigne.

Kde by vzal tyran tolika očí?

Zůstaňme ale u myslitele ze Sarlat, jehož nadčasové dílo si vzhledem k absenci v českém povědomí především zaslouží pozornost. Hlavní poselství Rozpravy nespočívá v zamyšlení o politické struktuře a moci nazíraných shora, což popsali už jiní (např. Machiavelli). La Boétie je v tomto směru naprosto novátorský. Zajímá ho pohled zezdola – pitvá vůli pokořeného, jeho ochotu nechat se týrat, utiskovat, okrádat, obelhávat, a to vše navíc ještě podporovat.

Proč tomu tak je? Jednoduše řečeno, člověk popřel svoji přirozenost. Onen od přírody daný dar, „aby byl svobodný a aby takovým i chtěl být“. Jedním dechem však autor dodává i zřejmý protiklad této výbavy člověka. „Je mu však přirozeně dáno, aby byl odrazem výchovy, jež mu byla vštěpována.“ Lze ale vychovat ke svobodě, o níž má každý vychovatel odlišné představy? Odpovědí na tuto otázku jsou tragické lidské dějiny.

Oproti La Boétieho přirozenosti ve smyslu, „abychom byli jedni“ – myšleno jedni ve své jednou dané svobodě –, v lidech naopak neustále vítězí snaha o to „být jednotní“. Například v uvažování, ve způsobu života, náboženském či ideologickém vyznání, morálce. Jinými slovy v podřízenosti vůči moci, řádu, které nás ve své různorodosti sice spojují, avšak zároveň ovládají. Neochotou být sami sebou, tedy ignorantstvím svobody, ale i setrvačností zvyků se na takovém ovládání proto podílíme. „Kde by (tyran) vzal tolika očí, jimiž vás špehuje, kdybyste mu je neposkytli vy sami? Jak by nabyl tolika rukou, jimiž vás ubíjí, kdyby si je nebral přímo od vás? A odkud má nohy, kterými zadupává vaše města do země, když ne od vás?“

Tato neobyčejně působivá a na svou dobu originální diagnóza se přitom netýká pouze vysloveně despotických starověkých či středověkých režimů. Její univerzálnost odrážejí i pozdější totalitní zřízení, svým způsobem i demokratický dnešek. Stačí jen obměnit La Boétieho slova: „Kde by vzala přetvářka a lež tolika podob, kdybyste je neposkytovali vy sami? Jak by nabyla korupce tolika rukou, kdyby si je nebrala přímo od vás? A kdo zadupává do země ctnost, svědomí, velkorysost, když ne vy sami?“

Což jistě nelze vztáhnout na celou současnou společnost. Tyto nešvary jsou však zakořeněny a vesele bují nejen z přímé vůle několika největších vlivných lhářů, korupčníků a oportunistů. Nejsou to zkrátka jen oni – podobně jako dávní krutovládci –, kdo určují pravidla a stav věcí veřejných.

La Boétieho nadčasové a pro nás aktuální myšlení pochopíme, když své současníky upozorňuje, že to není jen tyran, kdo roztáčí kola despocie. Prodloužené nástroje jeho vůle jsou především oni, jejich chování vůči okolí, podřízeným. Což v závěru Rozpravy popisuje na příkladu otroků, kteří podporují ty, jež je utiskují, a naopak utiskují ty, kdo jsou jim podřízení. Vzniká tak řetězec subordinačních vztahů od špičky mocenské pyramidy až k jejím základům, kam si lze dosadit nejen ze své podstaty represivní vojsko, policii, ale i různé horlivé notábly, kariéristické úředníky, právníky, radní a posluhovače všeho druhu.

Příčiny, proč takový systém funguje, mladý humanista spatřuje v nevědomosti a v touze po výsadách, požitcích. Na jednu stranu se lidé „jako sluhové narodili a byli tak vychováni“. Naopak společenské elity lze do pasti chytit mocenskými úplatky, privilegii. Navíc jsou vždy po ruce „divadlo, hry, kejkle, oživlé obrázky, krotitelé šelem, cizokrajná zvěř, medaile a další podobné opiáty (…) za to vše si lze koupit jejich svobodu.“

Zůstanou zcela nazí

Řešení, jak z tohoto kruhu ven, La Boétie vidí v touze po svobodě. Tu však nikdy blíže nespecifikuje. Pozoruhodné je i to, že se v Rozpravě rovněž nezabývá obyčejným strachem z násilí a perzekucí, jež mnohé lidi proti jejich vůli alespoň pasivně nutí přijmout krutý režim. Jakožto příslušník šlechty asi obdobná příkoří na vlastní kůži nepoznal. U tak jasnozřivého pozorovatele dějin a fungování moci je zarážející i paján na počest francouzských králů, ale také absence kritického rozboru tehdejšího mocenského vlivu církve. Možná chtěl touto úlitbou bohům zaručit vydání spisu v nejisté době náboženských válek, kdoví. Každopádně je odvážný a opět originální v návodu, jak se tyranie zbavit. Není třeba dělat revoluce, násilím si vynucovat změny, ale tyranovi či systému jednoduše nic nedávat, odepřít veškerou poslušnost, jenom tak „zůstanou zcela nazí a poražení, stanou se ničím“. Že nejde o naivní představu, ale postoj vyžadující velké myšlenkové úsilí i přijetí rizika a ztráty pohodlí, ukázala o čtyři století později Gándhího úspěšná politika nenásilí proti britské koloniální správě v Indii.

Naopak La Boétieho král po studiích jmenoval do parlamentu v Bordeaux, kde až do své předčasné smrti působil v soudcovské a diplomatické kariéře. Stal se zkrátka kolečkem v systému, který tak přesně teoreticky popsal.

Étienne de La Boétie: Rozprava o dobrovolném otroctví

Přeložil Zdeněk Rucki. Rybka Publisher, 99 stran