Česká občanská společnost po letech zase ožívá. Jedna za druhou se objevují iniciativy, které chtějí změnit dosavadní politickou praxi, například prorůstání korupce do krevního oběhu českého státu. Zřejmě největší pozornost vyvolá iniciativa nazvaná Veřejnost proti korupci, protože za ní stojí známé osobnosti (například Olga Sommerová, Ivan Gabal či Helena Illnerová). Důležitější ale je, že tato iniciativa přichází s konkrétními nápady, co je třeba zlepšit.
Mimo jiné například: Zpřísnění pravidel financování politických stran a volebních kampaní. Zavedení veřejně dostupných majetkových přiznání politiků a veřejných činitelů včetně osob blízkých. Zrušení anonymních akcií na majitele. Zavedení trestní odpovědnosti právnických osob, a to pozastavením jejich činnosti nebo zrušením firmy. Povinné zveřejňování na internetu všech smluv uzavřených státními orgány, kraji či obcemi nebo firmami s účastí státu, krajů či obcí…
Co nápad, to dobrý tah, signatáři navíc nechtějí zůstat u výčtu, ale přicházet přímo s návrhy řešení. Politici (bez výjimky) tak dostali nelichotivý účet, že už léta odmítají prosadit účinné kroky, které by zemi pomohly.
Vše je tedy, jak má být, občanská společnost se znovu aktivizuje a chce se chopit iniciativy. Přesto anebo právě proto by se mělo šetřit silnými slovy. Jeden z autorů výzvy, dramaturg Jan Štern, na tiskové konferenci prohlásil: „Společnost dává politické reprezentaci jednu z posledních šancí vypořádat se civilizovaným způsobem s korupčním systémem. Tak jako tady byl komunistický režim v roce 1989 a svrhli jsme ho, tak teď je tady korupční režim v mnohém podobný a my ho zase svrhneme. Věřte nám, že jo. Demokratickým způsobem, ale budou pryč, nezůstanou tu.“
To srovnání vůbec nesedí. Před rokem 1989 tu byl komunistický systém, dnes je tu demokratický. Tehdy jsme mohli být do jisté míry jen pasivními diváky, teď jsme aktéry. Na kritice politických nešvarů se dá shodnout, ale těžko na paušálním odsudku, který v sobě může skrývat nebezpečné síly. Ostatně ono není co svrhávat, maximálně nahradit jedny politiky (které jsme sami zvolili) druhými (které znovu sami zvolíme). A tím se nemá vyhrožovat, to se má udělat. Jenže to je nejtěžší úkol, protože to musí chtít ona společnost, o níž Štern mluví. A opravdu to chce? Jak je možné, že ve volbách uspějí znovu a znovu lidé jako Jaroslav Palas, Petr Hulinský, Milan Richter či Pavel Drobil?
Iniciativy by se měly už nyní připravit na to, co budou chtít udělat ve chvíli, až u stávajících politiků se svými návrhy neuspějí. Snad se to nestane, ale i tak by se nějaký scénář hodil.
Závěrem ještě k Respektu, kolega Ondřej Kundra získal prestižní cenu Novinářská křepelka pro novináře do 33 let. Spolu s ním byla touž cenou odměněna i redaktorka České televize Nora Fridrichová, hlavní Cenu Karla Havlíčka Borovského získal novinář z jihlavské redakce MF DNES Miroslav Mareš za zpracování poválečných událostí u Dobronína. Všem gratulujeme.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje
Erik Tabery
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
