Právo být obětí

V říjnu bosenská média přinesla senzační zprávu: Hollywoodská hvězda Angelina Jolieová se chystá natočit film o Bosně! Prý půjde o love story a mají v ní hrát i místní herci.

Jenže ze senzace se brzy stal skandál, když bosenský ministr kultury Gavrilo Grahovac odmítl Jolieové a jejímu štábu dát povolení natáčet na bosenském území. Ministr řekl, že se tak rozhodl na základě stížností sdružení „Ženské oběti války“, které se věnuje ženským obětem masového znásilňování za války v Bosně.

Je těžké říct, co byl větší skandál, zda zákaz natáčení, nebo Grahovacova slova lítosti nad tím, že nemůže zakázat samotný film, protože je prý urážkou obrovského množství obětí (předpokládá se, že za války bylo znásilněno dvacet až padesát tisíc bosenských žen). Nikdo přitom nečetl scénář – ani Grahovac, ani ženy, které protestovaly. Film je prý o tom, že jedna z obětí se zamiluje do muže, který ji znásilnil.

Cenzura

Při všech sympatiích k obětem a jejich citům lze ten postup pojmenovat jediným slovem: cenzura. Na jaké právo, kromě morálního nároku, se mohou ženy, které by chtěly zabránit vzniku filmu, odvolat? Dá se obhajovat volání po cenzuře? Představte si, že by zástupce lidí, kteří přežili holocaust, tlačil na některého ministra kultury, aby zakázal film, v němž by se židovská oběť zamilovala do německého trýznitele. Už ta myšlenka je absurdní.

Je nepochybné, že masové znásilňování…