Zmizet po anglicku

Britové se učí, jak si navzájem pomoci zemřít

Ray Gosling dnes tvrdí, že ho rozruch okolo jeho tříminutového monologu překvapil. Dokumentární film BBC, v němž osudové věty zazněly, byl prý určen pro lokální publikum anglického Nottinghamu, kde sedmdesátiletý novinář prožil většinu života a s jehož obyvateli má podle svých slov blízký a vřelý vztah. „Tolik lidí se mi během natáčení otevřelo, cítil jsem potřebu jim to oplatit a otevřít se jim také. Čekají to ode mě, jsem jim to dlužen.“ Na pohled trochu omšelý muž s rozcuchanými vlasy natáčel letos v zimě krátký pořad o umírání. Jako téměř vždy v jeho podání šlo o drobné příběhy obyčejných lidí. Gosling mívá ve zvyku hledět na věci zblízka – když koncem devadesátých let zbankrotoval, natočil jednoduše dokument sám o sobě a svém boji se složenkami a exekutory. Teď ve stejném duchu přidal k příběhům lidí z Nottinghamu svůj vlastní.

„Teď je ta správná chvíle podělit se o tajemství, které jsem dlouho tajil. Kdysi jsem někoho zabil. Byl to mladý muž, můj milenec. Umíral na AIDS, měl strašné, strašné bolesti. Lékař tehdy rozhodil rukama a řekl: nedá se s tím nic dělat! Odejdu teď pryč. Až se za půl hodiny vrátím, budete tu ještě? Řekl jsem, že ano. Pak jsem vzal polštář a přítele jsem udusil. Když se lékař vrátil, řekl jsem: už nežije. Víc k tomu nikdy nikdo…