Paní profesorka

V životě ji potkalo dvojí významné štěstí: první na brněnské Masarykově univerzitě a druhé v Českobratrské evangelické církvi. To první jí zprostředkoval její učitel, sociolog Inocenc Arnošt Bláha: způsobil, že se přihlásila k prvorepublikovému programu „budování státu“. „Chtěli jsme sloužit,“ vzpomínala později na studijní léta. „Věřili jsme v sociální pokrok. … Byli jsme oddáni demokracii jako jediné státní formě, která takový pokrok zabezpečovala, a věřili jsme, že formální demokracii je potřebí proměňovat v sociální.“

Bláha byl žák T. G. Masaryka a jako většina jeho stoupenců, včetně těch nejopravdovějších, si svého učitele zjednodušil: byl jim moc složitý. Žáci obvykle odpreparovali pryč Masarykovu víru a rozvíjeli potom „budovatelský“ státní program v naději, že to bez náboženské transcendence jde. Počínala si tak skoro kompletní čapkovsko-peroutkovská generace a pod Bláhovým vlivem by se o to byla pokusila nejspíš i Komárková. Později napsala:

„Jeho (Masarykův) teismus byl pohoršením našemu rozumu. Naším východiskem byl biologický jedinec, vybavený sebezáchovnými instinkty, které se vývojem sublimují ve všechny sociální a kulturní funkce. … Zde se náš obraz od Masarykova podstatně vzdálil.“

Později také přiznala, že v tomto rozpoložení se jí i její generaci nabízely vlastně…