Půlnoční

„Na lágru s krásným jménem Mariánská bylo v tom roce kolem dvou tisíc vězňů-muklů. Nastal Štědrý den. Den vzácný, milý, vzácnější o to, že tu žili lidé beze jména – byli jen číslem –, kteří v tento den s dojetím vzpomínali na své drahé doma. Tábor Mariánská obhospodařoval šachtu Eva, Štědrý den byl dnem všedním. Nijaký rozdíl ve stravě, nic nenasvědčovalo tomu, že přicházejí Vánoce. Je třeba pracovat, prací odčinit napáchané zločiny‛, prací se zavděčit velkému bratrovi. Každý gram vydobytého uranu znásobuje síly

tábora míru. A tak vyhladovělí a chatrně oblečení muklové fárali. I na noční směnu. Nikdo nám neřekl, že tato noční směna bude pro nás nevšedním zážitkem, posilou, nadějí, vírou v lepší budoucnost. Bylo, myslím, kolem dvaadvacáté hodiny, když se zastavila práce i těžba na třetím patře‛ šachty Eva. Přidali se k nám i nemnozí civilní zaměstnanci, spolu se štajgrem Hrabkem. Mířili jedním směrem do chodby, která už byla vyrabovaná. Bylo nás kolem padesáti. Na konci chodby byl postavený dřevěný podstavec a vedle, div se, světe! – stál malý vánoční stromeček, na kterém svítila jedna svíčka. Svíčka víry, naděje, porozumění, vzácné jednoty. Za chvíli přistoupil k oltáři‛ mukl. Byl to páter Josef Tomčík a začal tichým hlasem číst evangelium o narození Páně. Narodil se Spasitel, světa Vykupitel, aleluja! Zaznělo Aleluja. Všichni klesli na kolena a tichou chodbou…