Příliš mnoho hlav

Je možné proti demonstrujícím studentům použít vodní děla? Britská ministryně vnitra Theresa Mayová se domnívá, že nikoli. Pronesla o tom řeč v Dolní sněmovně parlamentu, zdůraznila, že k nasazení těžké techniky proti demonstrantům neexistuje právní základ, a dodala, že „vidět vodní děla v ulicích našich měst si nikdo nepřeje“. Jiný názor má vrchní velitel Scotland Yardu Bob Broadhurst, podle nějž by „bylo pošetilé o nasazení vodních děl neuvažovat“.

V Británii se po letech podřimování začínají radikalizovat studenti. V polovině listopadu se jich do Londýna sjelo několik desítek tisíc a kromě demonstrování zapálili ohně a vtrhli do sídla britské Konzervativní strany, které slušně zdemolovali. O měsíc později bylo hůř. Útočící dav hrozil proniknutím do parlamentu, rozbíjel výlohy a auta, rval se s policejními těžkooděnci, opět vzplanuly ohně a třešinkou na dortu se stal útok na královský rolls royce prince Charlese s chotí. Fotografie vyděšených tváří monarchů obletěly svět a hrůze v jejich očích se nelze divit. Na záznamech je zřetelně slyšet, že dav skandoval

„Off with their heads!“

(Setněte jim hlavy!) a podle pozdější zprávy policie „došlo ke kontaktu demonstrujících s vévodkyní skrze rozbitá okénka”. V dlouhých britských dějinách by se pro naplnění výhrůžky jistě precedens našel.

Upřímnou soustrast, milé děti

Nad mírou násilí samozřejmě panuje všeobecné pohoršení, jinak ale s postojem studentů sympatizují i některá pravicová média. Britská vláda se totiž v rámci úsporných opatření rozhodla k radikálnímu kroku. Zaprvé o 40 procent snížila výdaje státu na výuku na anglických, waleských a severoirských univerzitách (Skotové si tyto záležitosti řídí po svém). Zadruhé nádavkem k tomu ztrojnásobila hranici školného, o které si veřejné univerzity mohou říct. Napříště tak britské chytré hlavy přijde ročně studium na devět tisíc liber (zhruba 270 tisíc Kč), obvykle ve formě automaticky dostupné státní půjčky. Guardian odhaduje, že průměrný student tříletého bakalářského stupně na veřejné škole absolvuje s dluhem 30 tisíc liber (asi 900 tisíc Kč).

Češi, kteří se na zavedení zatím mírného školného teprve chystají, mají důvod dění na britských ostrovech dobře sledovat. V Británii si ledasčím jistí nejsou. Konzervativní Daily Telegraph v editorialu poznamenal, že „se obává, že absolventi budou finančně zmrzačeni právě ve chvíli, kdy se (po odchodu ze škol) stávají plnohodnotnými členy společnosti“. Lincolnský biskup, reverend John Saxbee, zase vystoupil ve Sněmovně lordů s pochybností, zda je takové „znormalizování dluhu“ – tedy skutečnost, že mladí lidé jaksi automaticky vstupují do života hluboko v červených číslech – vůbec morálně únosné.

Studenti si v každém případě vládní kroky berou osobně. Mnozí z nich poukazují na to, že zatímco vláda tvrdě útočí na nejmladší generaci, v předvolební kampani slibované výhody pro důchodce třeba v podobě příspěvků na topení nebo jízdenek na hromadnou dopravu zdarma zůstávají zachovány. Studenti v konfrontacích s politiky a novináři dávali najevo podezření, že je jejich generační předchůdci vyšplouchli – zůstává po nich dědictví státního dluhu, neudržitelného důchodového zabezpečení, nedostupného bydlení, teď ještě navíc opepřeného dramaticky zvýšenými náklady na vzdělání. Ještě předtím, než ho zranil policejní obušek, to novinářům vysvětlil devětadvacetiletý Shiv Malik, spoluautor nové, mezi britskou mládeží populární knihy s názvem Jilted Generation: How Britain Has Bankrupted Its Youth (Odvržená generace: jak Británie zruinovala svoji mládež). Mladí lidé pod třicet se podle něj cítí zrazení a zaprodaní ve jménu svých rodičů a prarodičů. Poplatky na školách jsou jenom jedním dílkem skládačky a protestující nejsou žádní anarchisté nebo socialisté, ale mladí lidé, v nichž se poprvé probudil instinkt vzpoury. Podobné scény v centru Londýna každopádně Britové viděli naposledy za vlády Margaret Thatcherové. Výsledkem nepokojů je 43 zraněných studentů a 12 policistů; 33 rozdivočelých demonstrantů skončilo v base.

Černá díra

„Bezplatné“ vyšší vzdělávání na veřejných školách ve Velké Británii skončilo v roce 1998, druhém roce vlády Tonyho Blaira. Labouristé tehdy poprvé zavedli jednotné školné ve výši zhruba jednoho tisíce liber, jehož cílem bylo pokrýt studijní náklady přibližně ze čtvrtiny. Blairova vláda se mohla opřít o studii vývoje školství zadanou ještě předchozí vládou Johna Majora a vzhledem k neuvěřitelné popularitě tehdy čerstvého premiéra se krok, vypolstrovaný úlevami pro chudé, nesetkal s větším odporem.

Argumentace pro zavedení školného byla a zůstává přímočará. Na univerzitách a dalších vyšších školách studuje stále více mladých Britů – za posledních 15 let se jejich počet zvýšil o polovinu. To samozřejmě odpovídajícím způsobem zvyšuje nároky na státní kasu. Spoluúčast na financování studia má státu umožnit, aby celou záležitost utáhl a nemusel počet studentů direktivně omezovat. Kromě toho by školné mělo vytvářet konkurenční tlak mezi školami a zvyšovat tak jejich kvalitu. Poplatky nejsou asociální, jde o půjčku od státu splatnou bez reálných úroků až od určité výše příjmu. V tuto chvíli například bývalý student začne půjčku splácet teprve ve chvíli, kdy jeho plat dosáhne 15 tisíc liber ročně (450 tisíc Kč) – v tom okamžiku se mu z příjmu nad touto hranicí začne automaticky strhávat devět procent. Jinými slovy, chudí absolventi splatí jenom část nebo třeba vůbec nic. Nejchudší studenti navíc mají nárok na stipendia, jež je mohou části nebo celé půjčky zbavit rovnou.

Částečně to funguje minimálně v tom ohledu, že počet studentů až do loňska dál utěšeně rostl, a není tedy známo, že by školné studenty odrazovalo. Britská zkušenost má ale také svá sporná místa. Především se ukazuje, že jednou zavedené poplatky nikdy nejsou dost vysoké a počáteční mírná sazba dlouho nevydrží. Labouristé již v roce 2004 přišli se zvýšením na dnešních více než tři tisíce liber. Teď, o dalších šest let později, přichází vláda s dalším ztrojnásobením školného.

Univerzity navíc tvrdí, že se školné nijak nepodepsalo na vytváření konkurenčního prostředí. V loňské studii jejich zastřešujícího sdružení Universities UK stojí, že „režim nevedl k vytvoření ekonomického trhu‛, v němž by cena studia byla významným faktorem při výběru škol“. Podobný názor zastává i týdeník The Economist a důvodem je právě věčně nedostatečná výše školného. Univerzity totiž v naprosté většině volí nejvyšší povolenou sazbu a v podstatě tak nabízejí stejné podmínky. Studie navíc odkazuje ke shodné zkušenosti z Austrálie, kde, poté co vláda zvýšila školné o 25 procent, drtivá většina škol automaticky o čtvrtinu zdražila. Chování škol ale má svou logiku: dokud zájem o studium stoupá, není důvod se o studenty přetahovat. V Británii je situace z hlediska domácích o to nepříznivější, že tamní univerzity jsou po amerických druhou nejoblíbenější destinací zahraničních studentů, kteří, pokud nepřicházejí z EU, platí mnohem vyšší poplatky než místní. Vloni poprvé začal počet britských adeptů studia stagnovat, „přespolní“ ale hravě zaplnili učebny místo nich.

Jak komu

O nutnosti existence školného se v Británii příliš nepochybuje, nějaké zvyšování by provedli i labouristé a vůbec to nepopírají. I americké New York Times se ale pozastavily nad brutalitou skokového zdražení právě v oblasti vzdělávání. Britové sice stále nebudou platit tolik, co Američané na soukromých školách, ve státním školství teď ale budou britské poplatky citelně vyšší než na opačné straně Atlantiku.

Britští studenti tak mohou argumentovat, že i v těžkých časech má stát možnost se rozhodovat, co je pro něj vlastně důležité. Británie je v tomto ohledu skutečně lehce schizofrenní. Labouristé například dlouho veřejně deklarovali, že je v zájmu společnosti, aby na vyšších školách studovala polovina ročníku. Zároveň jsou ale v porovnání s ostatními vyspělými zeměmi OECD britské státní výdaje na vyšší vzdělání daleko pod průměrem, jenž činí 1,03 procenta HDP. Britové jsou se svými 0,85 procenta HDP na úrovni Ruska a zaostávají i za Čechy, kteří shodně s USA investují do svých studentů ze státního 0,99 procenta HDP. O velkorysosti Finska pumpujícího do vysokých škol proporčně dvakrát tolik než Britové ani nemluvě.

Bitky na ulicích tedy nejsou o tom, zda se uskromnit, ale spíše o kolik a v porovnání s kým. Studentům neuniklo, že vláda pečlivě dodržuje většinu výhod, které v předvolební kampani slíbila vždy spolehlivě volícím seniorům, zatímco kvůli zdražování studia neváhala zcela vymazat ujištění, jež svým vrtkavě hlasujícím mladým stoupencům garantovali koaliční liberální demokraté. Křik na ulici však zatím vyšel naprázdno. Zvýšení školného minulý týden potvrdila i Sněmovna lordů. V Dolní sněmovně už se mezitím debatovalo o tom, jak vhodné je nasazení vodních děl.