Všechno je dovoleno

Měl být hercem, a všechno by asi dopadlo lépe, pokud by se jím stal. Jeho otec byl před první světovou válkou soustružníkem v pražské Ringhofferce, důležitější však bylo, že ochotničil ve smíchovském Švandově divadle. Spíš než o způsob trávení volného času šlo o životní ambici: když se mu v roce 1913 poštěstilo získat angažmá v Městském divadle v Plzni, vysvětlil to rodině jako šanci pro všechny, stěhovali se s ním. Múzy tenkrát rodině přály i jinak, nebo to tak aspoň vypadalo: Fučíkův strýc, jmenovec, byl před první světovou válkou známým skladatelem, napsal třeba Vjezd gladiátorů. I malý Julek měl původně zůstat u divadla, jeho otec pro to dělal všechno. Dětské foto pozdějšího agitpropčíka, prozatím však v kostýmu Malého lorda (na motivy dětského románu F. Burnettové), zdobilo i mnohem později, za normalizace, nejednu nástěnku.

Když se ukázalo, že Fučíkův herecký talent není velký, zůstal divadlu věrný aspoň jako recenzent a kritik. Dával o sobě vědět jako sympatizant E. F. Buriana i Osvobozeného divadla, herecké vlohy však patrně usnadnily i jeho nástup do role stranického propagandisty. Pro mladíka, který si kdysi přál být hercem, nyní nebylo problémem přijímat stranické úkoly, každou chvíli jiný. Posledním, už o poznání truchlivějším zbytkem někdejšího hereckého nastavení byla role shrbeného profesora Jaroslava Horáka s přilepenými vousy, kterou Fučík s chutí hrával dávno před…