Příběh katalepsie

Nathana Zuckermana, své alter ego, nám spisovatel Philip Roth poprvé představil v polovině osmdesátých let, kdy už tady konečně směl vyjít román Elév. A s touto nesmírně sympatickou postavou jsme se v posledních letech znova setkali jako s Nathanem bilancujícím své životní ztráty ve dvou románech – Duch odchází a teď aktuálně i v knize Vzala jsem si komunistu.

Úplně na počátku Nathanova ideového zrání, jak tu o tom sám vypráví, bylo setkání s bratry Ringoldovými. Jeden z nich, Murray, svobodomyslný liberál, byl Nathanovým učitelem angličtiny. Druhý, Ira Ringold, řečený Železňák Rinn, vynikající rozhlasový herec, ale i fanatický komunista prošlý dělnickými profesemi, sváděl Nathana k revolučnímu buřičství. Ale také byl tím, kdo ho první přivedl ke spisovatelskému řemeslu. V románě Vzala jsem si komunistu jsou stále přítomny tři hlasy: Nathana, Iry Ringolda, ale především Murraye Ringolda, který zde v dlouhých šesti nocích vypráví o nešťastném osudu svého bratra i o svém vlastním. Aby pak to vyprávění zakončil pesimistickým resumé: „Každý čin vyvolává ztrátu. To je entropie morálního systému.“ Tento trpký pesimismus je následkem zkušenosti s mccarthismem, který jeho bratra Iru dovedl k naprostému rozkladu, k rozbití manželství a k posedlosti pomstou i k předčasné smrti poté, co ho vlastní žena, obdivovaná hvězda němých filmů Eve Frameová, udala Výboru pro vyšetřování neamerické činnosti. A samotného Murraye pak k dlouhé sérii osudových ztrát a k poznání, že „udržet si morální čistotu znamená zkamenět“.

Z našeho pohledu se těch několik let, kdy senátor McCarthy předsedal Výboru pro vyšetřování neamerické činnosti a vrhl na celou zemi svůj paranoický stín, může jevit jen jako pouhé „slabé echo“ našich nekonečně dlouhých 50. let s koncentračními tábory a s fyzickou likvidací elity národa. Irův bratr vnímá ten čas jako chorobnou katalepsii, tedy jakési křečovité strnutí, zmrazení celého národa. A zase, co je to proti naší nekonečné národní katalepsii, která dodnes až příliš citelně přežívá. Ale důkladná znalost našich 50. let i tzv. normalizace právem nebrání Rothovi v kruté analýze amerického selhání, jež zdaleka nekončí mccarthismem. Takto například vyslovuje Murrayovými slovy komentář k Nixonovu pohřbu: „Pro navození katalepsie davu není nic lepšího než (…) rakev zahalená státní vlajkou a četa vojáků různých ras nesoucích rakev – to celé završené hymnou následovanou čestnou salvou jedenadvaceti výstřelů.“ Kataleptický patos charakteristický pro prezidentský úřad tak přežívá i smrt prezidenta, který přispěl k degradaci toho nejlepšího z amerických tradic.

Murrayovo vyprávění se však soustředí především na rozpad Irova manželství a na portrét jeho ženy, jež podepíše knihu Vzala jsem si komunistu, obviňující Iru z komunistického spiknutí, knihu, kterou napsali Irovi nepřátelé. A tu se vyjeví i dosud zdánlivě neškodný sebezáhubný antisemitismus té „chorobně zahanbené Židovky“, která své židovství k smrti nenávidí, což vybuchne právě v chorobné nenávisti ne vůči Irovi, ale jeho židovství. Murrayovo vyprávění je pak zakončeno jako Peklo v Božské komedii, tedy metafyzickou nadějí. Nathan „rozjitřen tím vyprávěním ležel až do úsvitu venku (…) a na vlastní oči viděl ten rozlehlý mozek času, galaxii ohně, jejž lidská ruka nezažehla“. „I vyšli jsme a zas viděli hvězdy,“ řečeno s Dantem.
Autor je spisovatel.

PHILIP ROTH: VZALA JSEM SI KOMUNISTU
Přeložila Jana Hejná, Mladá fronta, 305 stran