Vášnivé skici o starém umění

„V takové chvíli přátelé říkají: no, dobrá, byl jsi tam, hodně jsi viděl, líbil se ti Duccio i dórské sloupy, vitráže v Chartres i býci v Lascaux – ale pověz, co sis vybral sám pro sebe, kdo je tvůj malíř, kterého bys za žádného nevyměnil?“ Takto mimochodem shrnuje Zbigniew Herbert podstatu své knihy esejů Barbar v zahradě. A není až tak důležité, že odpověď přátelům zní: Piero della Francesca. Všem umělcům, uměleckým dílům i historickým událostem ve svých esejích věnuje polský básník plné zaujetí a vášeň obdivovatele.

Tvorba Zbigniewa Herberta (1924–1998) není pro českého čtenáře neznámá. Přeloženy však zatím byly především jeho básně. Je proto dobře, že se nyní můžeme začíst i do skic o umění, které v Polsku od roku 1962, kdy se poprvé objevily knižně, vyšly už podesáté. Barbar v zahradě se výborně hodí k létu, k cestování, k prázdninám. Kniha je plná prosluněné atmosféry Středomoří, krásné toskánské či provensálské krajiny, dobrého vína, kořeněných jídel. Sedíte doma nad knihou, ale v představách se s Herbertem touláte po prehistorických jeskynních malbách blízko Montignacu, řeckých památkách v Paestu, římských památkách v Arles, gotickém Orvietu, gotické a raně renesanční Sieně, po francouzských katedrálách… Herbert cestoval po Francii a Itálii v letech 1958 až 1960. Jeho skici spojují zážitky z umění, přírody, lidí i místní kuchyně s poznatky, které si Herbert sám jako poučený turista našel a utřídil. Proto také knížka kromě textů o umění zahrnuje i dva historické příspěvky – o sektě albigenských a o templářích. Někde jsou snad její „poznatky“ z dnešního pohledu trošku úsměvné. To, když si Herbert libuje nad cappuccinem či pizzou a vysvětluje, co to je. Na příjemném zážitku z knihy to však neubírá. Snad naopak – alespoň v něčem si člověk z pohodlí svého obývacího pokoje může připadat trochu jako světák.

Vroucí popisy umění, se kterým se Herbert na svých cestách setkal, nejsou jediným rozměrem knihy. Už samotný způsob, jakým vznikala, je dost netradiční. Těžko si představit, že by český nerežimní spisovatel koncem padesátých let dostal ministerské stipendium na cestu „na Západ“, mohl se tam volně setkávat s intelektuální emigrací a poté svoje svobodné a obdivné úvahy z cest ještě horké vydávat časopisecky. Při čtení textů současnému čtenáři ani nepřijde na mysl, že kniha vznikala pro totalitní stát, v době cenzury. Nepůsobí okleštěně ani opatrnicky. Navíc oba historické exkurzy se obloukem vracejí k tehdejší realitě: hovoří o násilí a bezpráví, jakého se „státní aparát“ dopouští na nevinných lidech, přičemž hlásané ideje mají jen roli zástěrky v boji o peníze a moc. Takové texty se na začátku 60. let dvacátého století musely číst velmi nedvojznačně.

Zbigniew Herbert je do starého umění zamilován. Jeho zaujetí strhává čtenáře také. Zároveň však na něj klade nároky. Skici s detailním popisem biblických výjevů či pestrých vztahů mezi umělci a mocnými těch dob se nedají číst jen tak v autobuse cestou do práce. Kniha neobsahuje žádné reprodukce, takže je skoro nutné zároveň listovat otevřenou obrazovou publikací – a nebo si občas odskočit na internet podívat se, jak umění, které Herbert tak prožívá, skutečně vypadá. Spoluprožívat – i kritizovat – s Herbertem skvosty starého umění je příjemné. Ale nepřijde to úplně samo. Barbara v zahradě napsal vášnivý vzdělanec pro ty, u nichž předpokládá dostatek času a stejné naladění.

Autorka je slavistka a bohemistka.

ZBIGNIEW HERBERT: BARBAR V ZAHRADĚ
přeložil Josef Mlejnek, Opus, 204 stran