V hudbě dnes chybí vůdce

S Filipem Topolem v roce 2010 o splněných snech, současné hudbě a o vystydlé pizze

Jeho život i hudba by se daly popsat souslovím „brutální lyrika“. Ostatně jmenovalo se tak i jedno z jeho alb. Pianista a zpěvák, skladatel, textař a spisovatel Filip Topol poprvé veřejně vystoupil ve dvanácti letech, a to na koncertě Plastic People. Ve čtrnácti si už jako frontman skupiny Psí vojáci odbyl první výslech na StB a brzy se stal jednou z hlavních osobností undergroundu. Před pár týdny spolu se Psími vojáky oslavili třicet let své existence.

Nedávno jste oslavil třicet let od vzniku Psích vojáků, jaké to je, ohlížet se tolik let nazpátek?

Na výročním koncertu jsme hráli průřez naší tvorbou a byla to téměř archeologická práce. Z těch starejch písní na mě vykoukly neuvěřitelný věci, vždyť jsou to vlastně zašifrovaný deníky – třeba píseň Marilyn Monroe, která vypráví s jistou básnickou licencí o mém skutečném vztahu s jednou krásnou ženou. Až jsem byl chvilkami dojatej.

Když se ale v klidu ohlédnu, vidím spíš toho dvanáctiletýho kluka, kterej poprvé veřejně vystoupil na Hrádečku v souvislosti s pašijovým koncertem Plastic People v roce 1978. To, co pak následovalo, je jako barevnej ocas řítící se komety. Prostě to kolem nás jenom zasvištělo. Přání a sny tehdy natěšeného kluka se ale během těch let beze zbytku splnily.

A jaké byly ty sny a přání?
Nikdy jsem třeba nepředpokládal, že budeme tak dlouho hrát a že se zájem posluchačů překulí do další generace. Další přání přinesla revoluce, život s hudbou jako povoláním. Pamatuju, že když jsme měli první koncert na Pražských jazzových dnech v roce 1979, ležel jsem pak doma a poslouchal živou desku skupiny Byrds. Byla tam rokenrolová skladba s velmi živým aplausem a já si říkal, že takhle nějak to bude vypadat. Pak jsem ale šel jako čtrnáctiletej s maminkou ke svýmu prvnímu výslechu na StB, protože jsem ještě neměl občanku, a začal kolotoč. Během měsíce všechny moje představy načas totálně shořely.

Kdo vlastně dnes chodí na vaše koncerty?
Kupodivu lidi kolem osmnácti let, což je pro mě zadostiučiněním, že to všechno přece jen mělo smysl. Oni mají taky vzájemně sdílený jezero, vlastní svět, kterej je podobnej našemu. Čtou stejný knihy, poslouchají stejnou hudbu. Moc rád si s nima povídám. Pořád na mně vyzvídají, co jsme tehdy za komunismu s big beatem zažívali.
Myslím taky, že je to důkaz něčeho živoucího, a mám radost, že naše hudba nepřežívá jen v určitém ghettu.

Co ty lidi na vaší hudbě přitahuje? Vždyť za těch třicet let došlo k obrovskému vývoji. Vy ale pořád už třicet let sedíte u stejného piana a máte pořád stejně střídmou nástrojovou sestavu bicích, basy a piana.
Já jsem jistou dobu taky používal syntetizátory, třeba na deskách Sestra a Hořící holubi, ale to byla spíš taková legrace a úlet. Vždycky jsem se nakonec k pianu vrátil. Máme prostě vlastní styl, a abychom se vyhnuli tomu ho nějak zkoumat, říkáme mu psí hudba. Takovej guláš všeho možnýho: rocku, jazzu a vážný hudby. A hrát v triu nám zkrátka vyhovuje.

Dá se dnes takovou hudbou uživit?
Živím se jí, ale jde to s odřenýma ušima. Je to tak na nájem a na cigarety. Musíme mít tak šest koncertů měsíčně a trmácíme se po Čechách pořád dokola. Krize jsem samozřejmě měl. Někdy jsou ty cesty únavný a říkám si: Pane Bože, ať už to skončí. Vždyť s Davidem Skálou spolu hrajeme nejen těch třicet let, ale známe se už od druhý třídy. Pronásledují mě představy, jak sedím v klidu s knihou na zahrádce a studuju historii… To je ale blbost, pořád je ve mně čert. Nakonec – kdybych to rozpustil, co bych asi tak mohl dělat, vždyť nic jinýho neumím? Prostě jsem zjistil, že to je moje jediná možná cesta.

A jakou má člověk jistotu, že jsou ty věci, které tak dlouho tvoří, pořád ještě dobré?
Jistou sebekontrolu a autocenzuru mám celej život: proto tak dlouho trvá, než naše desky vzniknou, i několik let. Když jsem byl mladší, psal jsem texty lehčeji, byl jsem drzejší. Teď nad nima sedím hodiny a říkám si, že tohle přece nemůžu zpívat. Nechce se mi pustit do éteru kdejakou volovinu. Nejde snad o to napsat báseň, ale je to komplikovanější, protože ten text pak sděluješ lidem. Konfrontace s přítomností toho sdělení pomocí zpěvu dostávají slova do úplně jiný roviny. Není to jen knížka, která vyjde v nakladatelství Maťa, leží ve výloze a tím to končí.

Kde dnes hledáte inspiraci?
Nechodím nikam k Vltavě nebo do přírody nebo jako Foglar na nuselský schody, ale sedím obyčejně doma ve svým malinkým bytě a lámu si hlavu v obyčejný židli. Když jsem byl mladší, tak jsem psával rád po hospodách, to byl takovej můj výraz spontaneity. Možná by to ale chtělo utrhnout se zase trochu ze řetězu. Stárnutí mě trochu svazuje, cítím, že bych měl asi být solidnější, rádoby moudrej. Na to bych se ale rád zvysoka vykašlal, chtělo by to trošku zpátky do punku.

Jakou tedy máte představu dobrého stárnutí?
Chtěl bych umět zestárnout jako Lou Reed nebo Leonard Cohen – oba si přirozeně udrželi vnitřní sílu. Ale taky bych se chtěl umět elegantně odmlčet. Rozhodně bych nechtěl skončit jako rozšafný stařík, jako se to stalo třeba Captainu Beefheartovi.
Ale ještě bych rád k té inspiraci: mě baví literatura faktu, historie veškerá možná. Jezdím často do Kanady za přítelkyní, a protože čtu ve francouzštině, tak si tam nakupuju knihy o hudbě osmnáctýho století, která mě především zajímá. Tam vyšly mraky knih, to se nedá s Českem vůbec srovnat, třeba životopisy skladatelů, teď naposledy například pěkně tlustej o Händelovi.
Inspirací je ale i to, když třeba do ústí řeky svatýho Vavřince připlujou velryby. To se pak turistická projížďka na člunu o sedmi lidech stane opravdu magickou, zvlášť když se k tak úžasné „rybě“ jako je velryba hrbatá přiblížíte na pár metrů. To je tak obří tvor, že jen jedno její plácnutí ploutví by tě odsoudilo k tomu, co popisuje Herman Melville v Bílé velrybě. A pak to mohutný zvíře, který spí, najednou vyšle k nebi za pronikavýho syčivýho zvuku obrovskej sloup vody. To má sílu.

Je možné i tyhle zážitky zaslechnout ve vaší hudbě?
Naše hudba je možná vyjádřením nějakýho prostoru a té mnohosti věcí v něm, včetně velryb. Právě obyčejný akustický piano tohle umí velice dobře vyjádřit. Svojí barvou a dynamikou je takovým kapesním orchestrem. To žádný sebelepší elektrický nástroj nenahradí, v tom zvuku je pocit velkýho, úžasnýho prostoru. Má v sobě takovou nějakou mystiku, chvíli hraješ v horách, chvíli v jeskyni.
Navíc každej nástroj je jinej: koncert je proto zároveň premiérou a derniérou. Nejhorší jsou nevyhraný, nový pianina, to je, jako když hraješ do peřiny. Radši mám nástroje, co mají něco za sebou, vlastní příběh.

A jaká hudba vás v současnosti oslovuje?
S politováním musím říci, že se mi nic nelíbí, všichni hrají stejně na jedno brdo a vězí až po uši v západní vzorový hudbě a stylech. Chápal bych to po revoluci, ale byla spousta času se z toho vymanit a tím americkým stylem se nasytit. Je to škoda. Říkám si ale obecně, že ani na světový scéně už nejsou osobnosti, jako ti výrazní originálové – třeba Jim Morrison nebo Beatles, kteří ovlivňovali hudbu na celá desetiletí dopředu. Třeba u nás hrála v osmdesátých letech spousta kapel a každej je hned poznal: Garáž, Hudba Praha, Ženy. Navzájem zřetelně odlišitelný styly, každá ta věc měla svůj charakter. Bylo cítit živý lidi, dneska mi to většinou přijde jenom jako valící se hmota. Nechci ale vyznít přísně, jen se mi to prostě nelíbí.

Čím to podle vás je?
Podle mě v big beatu nebo v rocku působí role vůdce, i když to zní hrozně. Nebo nějak líp řečeno třeba frontman, vizionář, jako byl Robert Plant, Lou Reed, John Lennon nebo Jim Morrison. Teď mám ale pocit, že je to stádní, že tu nejsou vůdčí typy, kterýma by ses mohl inspirovat, který by ti něco dávali a zároveň ty bys jim mohl něco odevzdávat.
Ale tím nechci říct, že bych vyhledával skandálovitý narkomany, z toho už jsme taky vyrostli. Připadá mi to takový matný, no. Možná je to i tím, že dřív každej žil svůj jedinečnej život a velmi upřímně a otevřeně ho dával najevo, nesl kůži na trh. Kdežto teď mám pocit, že je to jako v supermarketu, strašně uniformovaný a stejný instantní kafe. Zmizela originalita, něco jako divokej kaktus na poušti.

Když ale dnes obdivujete Mozarta, taky obdivujete jeho hudbu samu o sobě. Proč by měl hudebník dávat otevřeně všanc i svůj život?
Ale Mozart to udělal, on byl prvním ze skladatelů, kterej začal žít na volný noze. On to rozlousknul. A taky to neznamená tragicky se obětovat, vezměte si třeba Lou Reeda, kterej to všechno přežil. Teď jsem taky zaplakal, když zemřel Michael Jackson. Konečně zase magor, kterej se toho nebál, přestoupil hranice. Jeho deska Thriller je skvělá, a když ji někde najdu v jukeboxu, tak si ji pokaždý poslechnu. Líbí se mi, jak zpívá, i takový to jeho zakvičení: Uau!

A není to spíš tím, že současnou scénu tolik nesledujete nebo že je méně přehledná? Originálové tu přece jsou – namátkou Björk, Beck, Antony and the Johnsons, inspirace elektroniky, hip hopu…
S tím souhlasím, nejsem expert. Přiznávám, že jsem zahrabanej spíš v těch smyčcích. Mluvím o svojí zkušenosti z festivalů, soudím jen podle toho, co se ke mně donese.

Ve vaší hudbě se originálně kombinuje klasika, rock, punk – jak jste se k takovému protikladu dostal?
Mně stačilo k originalitě, že jsem měl tu čest hrát s Plastikama na Hrádečku. To byl výbuch. Tehdy jsem se učil na lidové škole umění klasiku. Vždycky jsem měl schizofrenní rozštěpenej vývoj. Vyrůstal jsem na klasický hudbě, ale zároveň jsem poslouchal moderní rockovou hudbu. A to se ve mně vyvinulo na dva proudy, který se někdy těžko snášely dohromady. Od jarýho mládí jsem měl strašně rád Mozarta, Bacha a hlavně Beethovena, ale zároveň tu byl ten šok z Plastiků. A taky Doors a Velveti. Občas se do mě divoce promítala chuť být rockerem a zároveň jsem v tý době už studoval varhany, chodil jsem hrát do kostela a studoval po nocích Bacha. Občas bylo náročný zjistit, kdo jsem.

A kdy jste se zamiloval do Mozarta?
Nevím, kdy se to stalo. Jednoduše je to krásná hudba, je velmi chytře vystavěná, má humor a dokáže být divoká. Zvlášť ve třetích větách v jeho klavírních koncertech, cítíte v nich, jak se Mozart doslova utrhnul ze řetězu. Když to doma poslouchám ve sluchátkách na plný pecky, tak to je nádhera. Pak taky jeho opery, tam je úplně všechno. Od nejhlubšího stesku až po humor, umí obsáhnout celou ohromnou škálu emocí. Třeba Don Giovanni, to si ani nemusíme nic vykládat, o něm se napsaly desítky knih.
Mozart má v sobě řád, pohybuje se třeba na hranici patosu, ale nikdy do něj nespadne. Nepohybuje se v nudným experimentu ani v rozbředlý kašovitý hmotě romantiků devatenáctýho století. Nekalkuluje, pořád je srozumitelnej a můžeš mu to věřit. Ale hlavně dokáže být jakoby s tebou, je hodně lidskej. Proto se snažím dát si každý ráno jednoho „krátkýho“ Mozarta. Pořád si ho doplňuju a nakupuju. Až mám někdy výčitky, že bych měl možná radši něco dělat, třeba když poslouchám jeho tříhodinovou operu. Jenže pak si řeknu: lidi čtou nebo hodiny obdivujou Sixtinskou kapli a taky pro to nemají žádný výčitky. A tak poslouchám a poslouchám.

Jak se to všechno vejde do vašeho života, když máte jen malinký byt?
No, nechal jsem si postavit ke stěnám police až do stropu a ty se pomalu plní. Mám už toho obrovský množství, já jsem zájem o Mozarta totiž rozšířil na celý osmnáctý století, a to včetně našich barokních autorů. Pořád je samozřejmě co objevovat. Mně ale osobně Mozart vlastně zachránil život během vážný zdravotní krize před deseti lety. I když jsem ho předtím poslouchal a hrál, v nemocnicích jsem se do něj doslova zabořil. Vytáhnul mě z hnoje. Jenže je to chyták: prostě pokud mu a jeho době chceš porozumět, musíš začít poslouchat i další skladatele tý epochy. Má totiž spoustu odkazů, třeba na staršího Josepha Haydna. A ten je přece taky nádhernej. Pak třeba Carl Philipp Emanuel Bach, francouzská opera sedmnáctýho století. Jeden šok za druhým, neuvěřitelný věci. A pak to jde samo ráz naráz a najednou není v bytě až na maličkou uličku k hnutí. Sedím u stolu sám nerušeně a s dobrýma sluchátkama na uších, nechávám to plynout a kouřím cigarety.

Proslavil jste se divokým hraním i pitím alkoholu téměř na hranici sebedestrukce – s tímhle jste tedy skoncoval?
Já už o tom asi nechci moc vyprávět, to je oprejskaná věc. Nepil jsem po těch zdravotních problémech pět let a na jednu stranu to bylo velmi zajímavý, ale na druhou stranu taky neúnosný. Koncerty přece nejsou nealkoholický, kluby nejsou mlíčný bary. A pokaždý, když jsme dohráli, zažíval jsem stres. Obzvlášť nepříjemný to bylo na severní Moravě, kde tě pořád někdo zve na panáky. Když jsem odmítnul, dočkal jsem se pokaždý urážek, že jsem namyšlenej umělec z Prahy. Občas už jsem ani nevylézal ze šatny, měl jsem hrůzu z tý agresivity a z davu. Měl jsem sice úplně čistou hlavu, ale žít tímhle stylem je nesmysl. Tak se snažím o zlatou střední cestu, kterou jsem dříve opovrhoval – hledám rovnováhu, žádný excesy.

Zdravotně jste na tom tedy dobře? Nebo se radši moc nezkoumáte?
Celkem dobře, jen jsem pořád nějak nachlazenej a mám rýmu. Ano, nechci svoje nemoci vnímat. Vždyť mám k tomu ke všemu ještě sedm let cukrovku a našli mi asi po tatínkovi zděděnou chronickou nespavost. Proto nedělám mimo hudbu nic, snažím se jen spát. Někdy je to ale hodně těžký, třeba když po koncertě přijdu k ránu domů: všude už se rachotí, ozývají se sbíječky. Jsem proto na práškách. Jinak se cítím díky hekticitě našeho výročí takovej rozdrobenej, až to všechno pomine, chci zase začít dělat nový věci. Doufám, že ještě zvolám: bingo.

Říkáte, že rád žijete sám, „mezi smyčci“ – necítíte se osaměle?
Cítím, ale už jsem si zvykl. Celej život žiju sám, tohle jezevectví mám asi po otci. Někdy když přijdu domů, tak bych se rád schoulil, jenže to nejde a s tím asi nic neudělám. Já musím být sám a přítelkyni mít za oceánem. A tak když přijdu domů, jsem třeba vyčerpanej a třeba i přiopilej, po paměti šáhnu do police, vytáhnu třeba Händelovu Vodní hudbu a pak si při poslechu říkám: vždyť se nic neděje, svět je v dokonalým pořádku. Chce to jenom sílu a ta je právě v hudbě. Ti skladatelé mají v sobě nadhled, ne nadarmo nosili copy a kordíky jako pyšný šlechtici. Někteří – jako třeba Carl Philipp Emanuel Bach – jsou ve svý hudbě opravdu hrozně pyšný, dokonce arogantní, a to má švih. Mám pak chuť naskočit na koně, lusknout prsty a říct: Teď mi všichni můžete políbit šos.

Až budu zatrpklej stařec Sledujete veřejné dění, politiku?

Každý den si koupím noviny a pak si tím čtením kazím oběd.

Dobře, deziluze je téměř všeobecná, ale znamená to, že se porevoluční vývoj nevydařil?
Pravda, takhle o tom nejde mluvit, to si člověk vždycky musí vztáhnout k předešlý době. Proto bych taky zavedl speciální paragraf: jakmile někdo řekne, že za komunistů bylo líp, bude internován. A navrch bych ho poslal do Severní Koreje. To jako předznamenání… Je ale pravda, že když se jako optimista rozhlédnu po okolním světě, cítím v sobě skepsi. Politika je teď odporná, hodně vystydlá pizza.

Nesledujete ani spory okolo Ústavu pro studium totalitních režimů?
Nemám čas to sledovat. Ale zaznamenal jsem případ Josky Skalníka a přišlo mi to smutný. Vždycky se mi ten můj svět zase rozpoltí a jsem o něco smutnější. Proto na to teď nemám žaludek ani chuť. Třeba Jim Čert je jinej příklad, ten udával za peníze, já pro takový lidi nemám omluvu. Věřím, že kdo nechtěl, tak to nedělal. Nepráskal, i kdyby sebevíc trpěl.

Vy jste byl u výslechu poprvé ve čtrnácti letech. Jak jste se s tím vyrovnával?
Možná, že bylo dobře, že to přišlo tak brzo – bylo to tak absurdní, že jsem ještě nic nechápal. Pamatuju si to dodneška, bylo to po Jazzových dnech, už jsem seděl doma a brácha přišel s nějakým dopisem a říká: Tady něco máš. A to bylo to první předvolání na StB. Jáchym ho přitom ohořel sirkou, jak se s ní díval do poštovní schránky.

Vyděsilo vás to, nebo povzbudilo?
Ono to má několik rovin. Pro mě bylo nejšílenější, jak to působilo na rodiče, na maminku obzvlášť. Chodila z výslechů úplně hotová. Na druhou stranu mi to ale spoustu dalo, protože jsem se seznámil s Plastiky a s undergroundem.
Myslel jsem si a představoval, jak budu hrát, že to bude docela normální kariéra hudebníka. A místo toho přišel paralelní sešup. Na druhou stranu lidi, se kterýma jsem se potkával, mi dávali morální a mravní sílu. Viděl jsem, že se dá žít rovně. Byla to neuvěřitelná škola lidskýho ducha, vybudování mravního štítu. A na to jsem pyšnej. No, a do toho tu byla ta Bartolomějská a furt ti visel meč nad hlavou.

Často se mluví o vyrovnání se s pamětí, jak nejlíp naložit s minulostí?
Podle mě by se zkrátka mělo zveřejnit co nejvíc informací a svědectví. Je pravda, že při troše dobrý vůle by se dalo člověku, kterej donášel, odpustit. Kdyby se ale přiznal a vysvětlil, co ho k tomu vedlo, dotlačilo. Chce to popsat bolševický klima, ten neustálej tlak, kterej některý lidi neunesli.

Chtěl byste vidět svůj spis, který si na vás StB vedla?
Už jsem o tom několikrát přemýšlel, ale nechci. Obávám se, že tam najdu někoho blízkýho. Každej má svoje svědomí. I když tihle lidé ho asi nemají.

Tak proč to nechcete vědět?
Nechci na sobě nést kládu ještě za někoho dalšího. To přenechám historikům. Nebo se do těch spisů možná jednou podívám, ale až budu zatrpklej stařec.

Jak důležitá pro vás byla v těch časech vaše rodina?
Nejdůležitější byl ten mravní řád, kterej jsem od rodičů zdědil jako kulturní dědictví. Tam šlo hlavně o to, že jsem měl přístup k jistýmu prameni vědění. Měli jsme doma bohatou knihovnu, bohatý informace. Ten řád se šířil i katolicismem dědečka, můj kmotr je Anastáz Opasek, pak to byl Magor, Plastici… Těžko o tom mluvit, to je dar.

Jste po tom všem vlastně šťastný?
No co mě trápí? Kromě neduživýho těla a psýchy neposedný – což je nejdůležitější věc – asi nic. Myslím, že mám dobrou kapelu, hraju dobrou hudbu, mám krásnou přítelkyni, rodiče jsou na tom jakž takž a doufám, že oteplování nebude tak horký. Myslím, že jo, že jsem šťastnej.

FILIP TOPOL
*1965, Praha
Pochází z rodiny s bohatou literární tradicí. Otec jeho matky Karel Schulz byl významný český prozaik, otec Josef je přední český dramatik a básník, bratr Jáchym romanopisec a básník. Ve třinácti letech založil skupinu Psí vojáci, pro kterou je typická jeho klasizující klavírní hra, expresivní zpěv a drsné básnické texty. Psí vojáci veřejně poprvé vystupovali v roce 1978 na Hrádečku u Václava Havla, první oficiální vystoupení měli o rok později na Pražských jazzových dnech. Legálně, byť s problémy mohli koncertovat až od roku 1986, první EP desku vydali v r. 1989. Filip Topol pracoval do roku 1990 jako programátor, od té doby se živí hudbou. V roce 1994 hrál hlavní roli v celovečerním filmu Žiletky (rež. Zdeněk Tyc). Jeho tvorbu doplňují drobné prozaické texty: raná próza Mně 13 a cestopis Karla Klenotníka Cesta na Korsiku. Se psími vojáky vydal téměř dvě desítky desek, některé z nich samostatně.