Jak číst nově Bretona

Překlady cizích básníků hrály v Čechách vždy poměrně zásadní roli. Stačí si vzpomenout na to, jaký vliv měl Čapkův překlad Apollinairova Pásma na celou generaci poetistů nebo jak silnou rezonanci měly v šedesátých letech Zábranovy převody beatniků. Nyní u nás vyšel pod názvem Otevřte, to jsem já vůbec první výbor z poezie Andrého Bretona a lze jej směle přiřadit k výše zmíněným zásadním počinům. Výbor pořídil básník Petr Král, který zná důvěrně materii i dějiny surrealismu, především ale sám strávil v Paříži více než třicet let. A to v jeho případě znamenalo niterné poznání francouzského jazyka i prostředí, z něhož se Bretonovy básně napájely, což představuje nenahraditelnou zkušenost.

Žhavým proudem

V Česku po roce 1989 Bretonovi doposud vyšlo sedm prozaických knih (Nadja, Šílená láska, Spojité nádoby, Arkán 17, Manifesty surrealismu, Antologie černého humoru a Rozhovory), ale žádný výbor z básnických textů. Kromě Bretonových knih se objevila také celá řada svědectví bývalých surrealistů, která ukazovala Bretona v nepříliš lichotivém světle. Například v románu Raymonda Queneaua Odile vystupuje Breton jako poněkud autoritářský, hašteřivý vůdce se zálibou v drbech a pletichách vůči ostatním členům surrealistické skupiny. Tento oficiální obraz „papeže surrealismu“ jako by zvolna překrýval to, čím byl André Breton především – básníkem.