Prvních deset let soukromých vysokých škol v Česku
Nevzhledná kostka zasazená doprostřed třebíčského sídliště byla donedávna právě tím, na co vypadá: základní školou pro místní děti. „Chodila sem i moje dcera,“ říká štíhlý elegantní čtyřicátník v kanceláři ve druhém patře jednoho ze školních pavilonů. Pavel Doležal je rektorem soukromé Západomoravské vysoké školy a i díky němu je dnes tato budova právě tím, nač nevypadá – vysokou školou. „Dětí na sídlišti ubývalo, škola byla poloprázdná, pak opuštěná, a tak jsme ji získali od města my,“ vysvětluje rektor. Ani jeho kariéra nezapadá do obvyklých představ o kandidátovi na rektora – vysokou školu pochopitelně vystudoval, ale učil jen krátce jako externista a většinu své kariéry strávil jako manažer v ČEZ.
Tento posun od základní školy směrem ke škole vysoké i proměna profilu akademického hodnostáře je pro někoho symbolem devalvace vzdělání v posledních letech. Pro jiné zase představuje nezbytné otevření vějíře možností vysokoškolského studia, které ještě nedávno nabízely pouze státní školy, jejichž omezená kapacita nechávala každoročně stát před branami tisíce zájemců o studium. A třetí skupina dodává, že otevření je sice nutné, jenže si s ním zatím nikdo neví rady. Se soukromými vysokými školami je opravdu spousta potíží. Zmítají jimi…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
