Tajné bratrstvo
Schvalování českých zákonů probíhá ve velmi neprůhledném prostředí. Poslanci přitom už dlouhé roky vědí, jak stávající situaci změnit, ani v uplynulých čtyřech letech se jim to však „nepovedlo“. Jak je to možné? Hledání odpovědi přináší pozoruhodný obraz toho, jak český parlament vlastně funguje. A také co se po volbách musí stát, aby došlo k nápravě.
Když se poslanec Jiří Polanský přihlásil letos v půlce dubna na schůzi pléna o slovo, vypadalo to na běžnou parlamentní rutinu. Na programu bylo schvalování nijak zvlášť důležité novely zákona o neziskových společnostech a v sále to zrovna nejiskřilo. Byla poslední poslanecká schůze, za okny jednacího sálu rašilo jaro a předvolební kampaň. Ani Polanský to neměl v úmyslu komplikovat. Naopak. Rychle svým kolegům přečetl své dva pozměňující návrhy, dost komplikované na to, aby se o nich dlouze diskutovalo. „Navrhovaná úprava uvádí znění zákona do souladu se zněním Ústavy České republiky,“ uklidňoval své kolegy formulí bezproblémového hlasování. Pak ministryně spravedlnosti požádala poslance, aby se o návrhu mohlo hlasovat už za 48 hodin, místo obvyklých 72. Všichni souhlasili. Za dva dny mělo být odhlasováno.
Polanského návrh dostal i místopředseda Legislativní rady vlády František Korbel.
„Volali mi lidi z Úřadu vlády, abych zkontroloval, jestli Polanského novela neohrožuje jejich záměr,“
vzpomíná Korbel, jak se dal do pátrání, na jehož konci stál velký objev. Hned na začátku ho prý zarazily dvě věci: žádost o zkrácení lhůty na hlasování, a pak hlavně to, že Polanského změna byla často kritizovaným přílepkem týkajícím se úplně jiného zákona.
„Zbystřil jsem, když jsem viděl, že se to týká zákona o soudech a soudcích,“
…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
