Dopisy

PRUŽNÝ JAKO DÁN
RESPEKT 13/2010

Neuvěřitelná flexibilita pracovníků, 25 % ročně, je sice stylová pro takto zaměřený článek, ale ve skutečnosti tragédií pro většinu firem v Dánsku, neboť zaměstnavatel musí stále znovu a znovu zaučovat nové pracovníky na pracovním postu.

Co se týče tří pilířů flexicurity – první argument je celkem v pořádku, ovšem s výjimkou obrovské masy státních a komunálních zaměstnanců, kteří by snad museli někoho zastřelit, aby mohli dostat výpověď. Ochrana vyhozených zaměstnanců sice funguje, ale pouze za předpokladu, že si dotyčný platí ze svého připojištění do fondu nezaměstnanosti po určitou dobu. Třetí pilíř je vyloženě směšný a dánskou fraškou – ta ochota účastnit se rekvalifikace, vzít nabídnutou práci je pro valnou část nezaměstnaných jen formálním závazkem, který má kvantum výjimek, takže značná část ,nezaměstnaných‘ je dlouhodobě ve Španělsku a podobných destinacích, nebo alespoň na chalupě.

Nevím, zda autor viděl osobně někoho z moderních manažerů lidských zdrojů – zaměstnance úřadu práce. 90 % z nich jsou bývalí nezaměstnaní, kteří neměli šanci na jinou práci, žadatel o práci pak během své nezaměstnanosti narazí znovu a znovu na nové ,manažery‘, kterým znovu vysvětluje svou pozici, a hlavně který má většinou za určitou dobu větší znalost systému než manažer. Tím se pan Lykketoft opravdu pyšnit nemůže.

Vůbec pak nerozumím větě, že osm z deseti Dánů ve věku od 18 do 62 let studuje nebo pracuje, a to je světový rekord. To by znamenalo, že 20 % v této kategorii nepracuje ani nestuduje – to by byl také rekord.
Ing. Pavel Mašek (20 let pobytu v Dánsku)

BĚŽÍM, TEDY JSEM
RESPEKT 15/2010

Článek Martina M. Šimečky je fascinující. Pro mne je hlavní sdělení, že člověk je živočich, patří do přírody, tradice je neznámé zřídlo znalostí a dovedností a pokrok, který vnímáme civilizačně, je často spíš regrese. Rozesmála mne pasáž o legendárním lovu během, který „byl jen neověřitelnou hypotézou“. Tento lov natočil na video David Attenborough ve svém Životě savců, kde lovec kmene San uštve antilopu během osmi hodin.
Robert Pleskot

VZPOURA PROTI OČKOVÁNÍ
RESPEKT 16/2010

Před deseti dny jsem porodila dceru a vzhledem k okolnostem, že jsme byly obě zdravé a v nemocnici to nebylo nic moc, rozhodla jsem se, že odejdeme o den dříve na negativní revers, čímž začal neuvěřitelný kolotoč šikany. První pozastavující věcí bylo, že mě v porodnici přinutili podepsat papír, kde prohlašuji, že své dítě odmítám očkovat, což se dělá čtvrtý den (tedy v den, kdy už jsem tam být nechtěla). Přišlo nám to jako neskutečný nátlak, jelikož to není pravda, pokud vím, na očkování vakcínou BCG je lhůta do šesti týdnů dítěte, a proto nechápu, co to ze strany nemocnice má znamenat. Nemělo by tam správně stát, že odcházíme bez očkování v dané porodnici a že o tomto faktu víme? A ne hned, že něco odmítáme!

Další šok přišel, když nás navštívila sociální pracovnice, na základě toho, že odmítáme našemu bezbrannému dítěti očkování, a tím ho ohrožujeme na zdraví. A v neposlední řadě mě sociální pracovnice obvinila, že jsem nějaká feťačka, co odešla z porodnice dříve. Podotýkám, že paní mě ani mou dceru neviděla, protože nás doma nezastihla. V tomto duchu ale referovala i naší dětské lékařce, která mě na první návštěvě začala vyslýchat ohledně odchodu z porodnice.

Píšu to proto, že nejde jen o povinnost očkování, ale i o věci, které by se v návaznosti na toto téma měly změnit a měli bychom se jimi také zabývat. Protože ať už své dítě necháme nebo nenecháme očkovat, nikdo by s námi neměl jednat takovýmto stresujícím a ponižujícím způsobem, a už vůbec by na nás neměl posílat sociálku.
Michaela Absolonová, Brno

Článek o očkování mě přiměl k reakci. Protože jsem sám lékař, nikdy bych se neodvážil sepsat článek na takto komplikované téma. Nebudu tedy komentovat odbornou stránku věci, ale pouze novinářské chyby, kterých se autorka podle mne dopustila.

1) Úspěšnost terapie použité tak masivně jako očkování se v moderní medicíně již nehodnotí podle jednotlivých případů, ale pouze podle statisticky podložených studií (evidence based medicine). Jistě bych mohl najít stovky pacientů, u kterých způsobila očkovací látka nežádoucí účinky, a pokud bych jejich výpovědi vydal, působila by kniha dramatickým dojmem. O přínosu očkování mi to ovšem neřekne vůbec nic.

2) Nechápu, jak autorka může citovat „experta ODS“ na problematiku očkování Bc. Marka Šnajdra, člověka, který nemá ani špetku medicínského vzdělání.

3) Zajímalo by mě, jak by dr. Dostal léčil „čínskými bylinkami“ akutní hemofilový zánět hrtanové záklopky nebo co by dělal, kdyby se jeho vnuk narodil poškozený zarděnkovou infekcí v těhotenství.
Lukáš Dostálek

ZAMÍCHÁ BŮH VOLBAMI?
RESPEKT 16/2010

Autorka zkoumá víru předních politiků pouze z jednoho pohledu, který lze popsat následovně: roste počet voličů, kteří vyžadují od svých politických stran jasné a kladné vyjádření k otázce víry v nadpřirozenou duchovní sílu, a proto roste počet vedoucích politiků, kteří se netají svým kladným postojem k této víře. Tedy přestávají ji tajit, pokud nějakou skutečně kdy měli.

V převážně ateistické České republice je otázka víry pro politika minoritní, přesto je laciným lákadlem, jak získat část věřících voličů, protože nevěřící jsou většinou v tomto ohledu tolerantní – je jim to jedno.

Nevěřící voliče zřejmě politik svou vírou neodradí. Naopak pro věřící voliče to může být důležitá vlastnost politika – nejlépe pokud zastává tu samou víru, v toho samého Boha. Pokud by politik důrazně prohlásil, že je ateistou (např. odmítnutím účasti na bohoslužbě), zřejmě by ztratil věřící voliče a nebo by byl kritizován za malý respekt a dělení společnosti. Cena za kladný postoj k víře je malá a výhody zřejmé. U nás není sekulární charakter státu nutné posilovat a „nějaké to procentíčko“ lze překousnout. Není nezajímavé, že s charakterem strany souvisí i charakter náboženství jejího vůdce. Musím si rýpnout, že v článku chybí jen komunisté s marxisticko-leninským náboženstvím.

Článek se nepokouší o sebemenší kritiku pronikání náboženství do sekulární administrativy státu. Možná je to tím, že skutečně víra nemá vliv na řízení našeho státu. Avšak považuji za nutné sdělit, že prostředí náboženské tolerance a svobody v ČR, dle mého názoru vyhovující, je dáno malým zastoupením věřících v naší zemi.
Vladimír Slavík, Plzeň