Běžím, tedy jsem

Mohlo to na první pohled vypadat jako demonstrace – třeba za lidská práva nebo proti ucpání Prahy auty. Jenže ten dav osmi tisíc lidí nepochodoval, ale běžel – bez ideje. Štrúdl běžců se koncem března valil kolem Vltavy povzbuzován špalírem přihlížejících a organizátoři pražského půlmaratonu hlásili rekordní počet účastníků.

Atmosféru v tom běžícím davu lze popsat jen těžko. Ti lidé se neznají, v jednom okamžiku se octnete ve dvojici s neznámým člověkem a vzápětí už po vašem boku dusá někdo jiný. A přesto se s jistotou dá říct, že všichni společně prožívají něco výjimečného, jakýsi archaický, pohanský svátek. Ten však má dnes nanejvýš moderní podobu – díky čipu v čísle, které vyfasujete (za startovné kolem tisíce korun), si už pár hodin po závodu můžete na webu najít údaje o vašem běhu – mezičasy, umístění, můžete si prohlédnout své fotky a zopakovat celý závod na počítači s libovolně vybranými účastníky.

Běh na delší vzdálenosti se stal v posledních desítkách let nejmasovějším sportem na světě. Jen v Americe za loňský rok běželo maraton 425 tisíc lidí. V Česku se každý víkend pořádají desítky běhů ve městech a na vesnicích – jejich seznam v atletické ročence obsahuje téměř tisícovku závodů. Počty účastníků šplhají od stovek do tisíců.

Proč to tak je? Co se stalo, že tolik lidí je najednou fascinováno během a že nejraději běhají v davu?

Jedním…