Stárnutí sebe vědomé

Rakouský Žid Hans Mayer (1912–1978) patřil ke generaci, jíž židovskou identitu nepřipsal Talmud nebo halacha, ale norimberské zákony. Tvrdil, že Židem je podle čísla, které mu na levé předloktí vytetovali v Osvětimi. Holocaust považoval nikoli za jeden z rysů nacistického režimu, ale za jeho podstatu; domníval se, že svědectví z koncentračních táborů by měla být povinnou četbou ve školách, abychom nezapomínali, že civilizace je domeček z karet: člověk s obuškem snadno znamená více než ten, kdo zná nazpaměť Fausta.

Tyto myšlenky však už nepublikoval Hans Mayer. Aby podtrhl deziluzi, kterou mu germánská kultura připravila, a své odpadnutí od ní, změnil si po válce příjmení na frankofonně znějící anagram: Jean Améry. Takto se i foneticky vsadil do kontextu francouzského existencialismu, kam jeho esejistické dílo svým charakterem patří. Výborným příkladem toho je i kniha z roku 1968 O stárnutí – revolta a rezignace.

Kdo umře, je hrdina

Améry zkušenost koncentračních táborů vyhodnotil zcela jinak než jeho krajan Viktor E. Frankl; nikdy se nestal hlasatelem neutuchající životní naděje věcem navzdory. Améryho texty se naopak vyznačují stylisticky vytříbenou pochmurností, přímostí a mužnou upřímností upomínající spíše na Alberta Camuse. Tak ani kniha O stárnutí není smířlivou douškou za životem, ale zkoumáním a zároveň protestem…