Český chirurg píše z Konga

Prvního září 2008. Odlétám z Prahy a necítím celkem nic, kromě klidu a dojetí z loučení. Evidentně se mi za poslední léta usedlého života a každodenního docházení do nemocnice zažralo mnoho lidí hluboko pod kůži. Podpora ze všech stran, přání, abych se držel a psal a tak dál. Trochu jsem si těch pár dní před odjezdem říkal, že všichni přehání, loučí se se mnou, jako bych odjížděl do horoucích pekel v srdci Afriky a měl se vrátit jenom se štěstím. Ovšem můžu si za to sám. Informací o tom, jak bude mise ve východním Kongu vypadat, bylo od začátku dost poskrovnu a já jsem celou dobu vysedával ve svých oblíbených kavárnách a všem na potkání vyprávěl, že to teda bude „hustý“. Viděno zpětně – jednak dokážu přehánět, jednak jsem opravdu nevěděl, do čeho jdu, a vnitřně jsem se takovým vyprávěním připravoval na nejhorší.

Stačí se trochu zamyslet nad rwandsko-konžskou hranicí, kde se za posledních patnáct let povraždily stovky tisíc lidí a více než čtyři miliony jich zemřely v důsledku války, hladu a nemocí. Člověk najednou nemůže do tří ráno usnout, protože před sebou celkem živě vidí tupé černé vojáky s kalašnikovem v ruce, jak ho při noční razii staví čelem ke zdi, řvou jako tuři a dožadují se peněz, laptopů a foťáků, kterých má bílý muzungu doma hromady, a nechápe, že se musíme všichni o všechno podělit. Abych se uklidnil, opakoval jsem si jako mantru – tohle jsi přece chtěl…