Vilma a její děti

Historická policejní razie ve 160 českých bytech poodhalila bolestný svět dětské pornografie

Na začátku stála duchapřítomnost jedné mladé matky z Prahy. Během loňské návštěvy bytu svého přítele brouzdala jeho počítačem a objevila v něm videa a fotografie sexuálního zneužívání dětí. Náhodný nález v ní nejen vyvolal otázku, s kým to vlastně chodí, ale nahnal jí také strach o vlastní malé dítě. Rozhodla se obrátit na policii. „Na obvodním oddělení podnět vyhodnotili jako závažný, což není pravidlem, a zavolali nám,“ vzpomíná Alena Kolářová, vedoucí mravnostního oddělení pražské krajské policejní správy. Nakrátko ostříhaná rázná policejní šéfka tehdy požádala soud o možnost nabourat se inkognito do e-mailových účtů podezřelého muže. Dostala jej a specialisté záhy pochopili, že se ocitli uprostřed rozsáhlé pavučiny, po jejíchž vláknech proudí všemi směry videa a fotografie zneužívaných dětí.

Rok poté, 14. října o páté ráno, vtrhávají do 160 českých domácností policisté s povolením k domovní prohlídce a

Alena Kolářová

informuje média o akci Vilma, nejrozsáhlejší a nejúspěšnější razii proti dětské pornografii v českých dějinách. Mezi podezřelými, kterým byly zabaveny počítače, jsou podnikatelé, učitelé, policisté i dělníci.

„Celkem jsme vyšetřovali 800 lidí, kteří s tímhle materiálem přišli do styku,“

říká šéfka zásahu,

„někde by ale bylo dokazování složitější nebo objem pornografie malý, proto jsme okruh zúžili na 160.“

Podezřelým hrozí za držení nebo šíření dětské pornografie až šest let vězení. Policejní specialisté přitom dodávají, že podle jejich zkušeností je uživatelů dětské pornografie v Česku mnohonásobně více.

Vysoká čísla vyvolávají zděšení, ale jen málo nám řeknou o tom, s kým máme vlastně tu čest. Kdo jsou lidé, kteří se ocitli v policejní síti a jak moc jsou nebezpeční? Nástup internetu udělal z dětské pornografie rychle rostoucí globalizovaný zločin, jehož potírání vyžaduje stále sofistikovanější nástroje. Ale klíčová otázka, jak vlastně pracovat s jejími konzumenty, aby byli společnosti co nejméně nebezpeční, zatím zůstává všude na světě bez odpovědi.

Stát se to o dva roky dříve, značná část z oněch 160 provinilců by mohla v klidu spát. Držení dětské pornografie nebylo v Česku až do roku 2007 trestné, soud čekal jen její výrobce a šiřitele. „Věděli jsme o lidech, kteří přechovávali v počítačích obrovské objemy fotografií a videí, ale nemohli jsme nic dělat,“ říká Karel Kuchařík, šéf policejního odboru informační kriminality. Česko bylo poslední zemí vyspělého světa, která držení záběrů zneužívání dětí nekriminalizovala. Nemohlo se účastnit mezinárodních policejních akcí a policie měla svázané ruce: prokázat podezření z výroby nebo šíření pornografie na internetu, což je nutná podmínka k tomu, aby soud povolil sledování počítačů, je totiž mnohem těžší než v případě přechovávání porna. Řada lidí, kteří pravděpodobně sami zneužívali děti před kamerou, policii unikala.

Natoč a jedem
Akce Vilma je dosud nejviditelnějším důsledkem přitvrzení represe. Ve své době ji provázela debata politiků, právníků, policistů a hlavně sexuologů. Ti sice obvykle souhlasili se zpřísněním pravidel, protože výroba pornografie působí nevýslovné utrpení dětem a poptávka tento zločin roztáčí, přidávali ale i jednu výhradu. „Mnoho pedofilů půjde a zneužije nějaké dítě,“ tvrdil tehdy známý sexuolog Petr Weiss.„Myslím si totéž, co tehdy,“ říká dnes. „Existuje mnoho pedofilů, kteří se nikdy nedopustí zneužití dítěte právě proto, že se uspokojují sledováním dětského porna.“ Jeho názor se opírá hlavně o zkušenost Dánska, které v 60. letech držení dětské pornografie nakrátko dekriminalizovalo a následně poklesl počet sexuálních deliktů vůči dětem. (Dánsko ale navzdory těmto údajům v souladu se světovým trendem opět přitvrdilo.)

Svět internetu, na nějž se v poslední dekádě přesunula naprostá většina dětské pornografie, ovšem celou úvahu o pornu coby ventilu možného zneužívání značně zkomplikoval. Otázka dnes nestojí – ukájení se nad pornem, nebo reá-lný zločin. Objem dostupných materiálů na síti nesmírně narostl a stejně tak se zlepšuje policejní kontrola. Pedofilové, kteří se setkávají na různých chatech a v uzavřených diskusních skupinách, kde si pak navzájem vyměňují fotografie a videa, jsou extrémně podezřívaví, používají šifrovanou komunikaci a nevezmou mezi sebe jen tak někoho. Běžná podmínka pro nováčka, který chce získat kýžené „lepší“ materiály, proto zní – natoč něco sám a pak dostaneš. „Kdo to udělá, získává důvěru, protože v tom jede s nimi, funguje to jako v jiném zločinném odvětví,“ vysvětluje pravidla policejní specialista Kuchařík, „z toho je vidět, že ono držení pornografie je značně sporné, protože v mnoha případech vlastně nutí zájemce ke zneužívání dětí.“

Jak najít oběť
Nárůst dětského porna na síti je navzdory vytrvalým policejním zásahům všude na světě enormní. Zvláštní komisař OSN pro lidská práva jej před časem označil za zásadní společenský problém. Podle odhadů Spojených národů jsou dnes v provozu asi čtyři miliony stránek s dětským pornem, počet materiálů stoupl v letech 2003 až 2007 čtyřikrát a výrazně přibylo těch nejbrutálnějších. Komerční výrobě pornografie, jejímž centrem byl v 90. letech válkou rozvrácený Balkán, se dnes daří hlavně v postsovětských zemích (za ohnisko bývá označována Ukrajina), kde mafie zneužívají zoufalé situace chudých rodin. Sporné samozřejmě je, jestli v pozadí porno boomu stojí skutečně nárůst zneužívání dětí před kamerou, nebo jde jen o optický klam, protože v digitálním světě je fenomén více vidět. Šéf českého kyberkomanda Kuchařík si myslí, že výroba pornografie opravdu narůstá, protože dříve osamělí pedofilové jsou na síti v mnohem čilejším kontaktu a hecují se navzájem. „Dneska vám stačí jeden večer u monitoru a dostanete se k lidem, které hledáte,“ říká Kuchařík, „to bylo dřív nepředstavitelné. Dětského porna je na internetu tolik, že náš odbor by nemusel dělat nic jiného a stejně by všechny případy nestihl zpracovat.“

Digitalizace však rozšířila také možnosti policie. Dětská pornografie pro ni totiž znamená především záznam reálného zločinu, který s vysokou pravděpodobností kdesi pokračuje. Hlavním cílem je proto zjistit, kde se scény odehrály, najít pachatele a ochránit bezbranné dítě před dalším zneužitím. Dříve složitá a často neúspěšná procedura dnes získává novou naději v propojování policejních databází. Interpol letos rozšířil projekt gigantické globální databáze s důkazy k dětskému pornu a Česko se k němu jako devátá země v pořadí připojilo.

Naznačme malý příklad, jak to funguje. Kdesi v Bolívii najdou policisté v počítači video, na němž bílý muž zneužívá dítě. Není slyšet jeho rodný jazyk, ale za okny je vidět televizní věž. Jakmile bolívijští policisté předají video centrále Interpolu, prohlédne je sofistikovaný software a neomylně rozporná žižkovský monument. Následuje echo české policii a za pár dní se může na Vinohradech rozjet zatýkání podezřelých. (Detailů, které umí systém rozeznat je mnoho, policisté však neradi sdělují podrobnosti, aby zločincům neradili, na co si dávat pozor.) „Je to obrovský přínos, už když se naši lidé učili se systémem pracovat, našli několik českých videí,“ pochvaluje si Kuchařík. „A právě teď dokončujeme první případ, který se k nám díky propojené databázi dostal z Německa. Už jsme blízko pachatele a hlavně oběti.“

Zprávy o úspěšné akci Vilma nám ale nevysvětlují, kdo jsou vlastně lidé, kteří skončili v policejní síti. Nebezpeční devianti, nebo jen frustrovaní lidé s pedofilní diagnózou, kteří se ukájejí na internetu, aby neprovedli něco horšího? Televizi Nova se po říjnové razii podařilo vypátrat učitele z Teplic, který se k držení přiznal, ale nic dalšího o sobě neprozradil. Šéfka zásahu Alena Kolářová říká, že podezřelí mají čistý trestní rejstřík a obsah jejich počítačů se zatím teprve zkoumá. Jiný zdroj z policejního prostředí anonymně uvádí, že policie má podezření, že v některých případech se v rámci výměny „něco za něco“ pornografie i vyráběla.

Aby byl obrázek zneužívání dětí v internetovém věku úplný, je potřeba podívat se i na druhou stranu temné mince. S dnešními možnostmi a paragrafy dokáže policie teoreticky plnit věznice stovkami lidí, kteří kvůli své vrozené sexuální dispozici prostě vyhledávají dětské porno. V Evropské komisi se už dokonce mluví o kriminalizaci pouhého vstupu na příslušné pornostránky i bez stažení materiálu do počítače. Existují ale i jiná řešení než represe? Pro začátek debaty je dobré si uvědomit, s čím se pedofilové vlastně potýkají.

Příliš náročná samota
Michal byl vždycky trochu zvláštní. Uzavřený a plachý introvert, který by nejraději zůstal dítětem. Společnost mladších dětí ho přitahovala už od puberty, mezi vrstevníky se necítil dobře, zato děti milovaly jeho hravost a porozumění. „Takhle vypadá typický pedofil, má rád dětský svět a mezi dětmi je oblíbený,“ říká Marek Páv, primář sexuologie z Psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích, kde Michal už téměř rok prochází soudem nařízenou ústavní léčbou, „jde o to, jestli dokážou nepřekročit zákonnou hranici. Velká většina z nich to nikdy neudělá,“ zdůrazňuje Páv.

Také Michal si dlouho věřil. Začal pracovat jako vedoucí na táborech a školách v přírodě. „Nepotřeboval jsem sexuální vztah, stačilo mi být obklopený dětmi,“ vzpomíná dnes pětadvacetiletý muž. Kolem dvacátého roku se mu ovšem představy dětí vloudily do sexuálních fantazií a on pochopil, že něco není v pořádku. „Chtěl jsem jít k doktorovi, ale bál jsem se odsouzení. Nikdy bych to nikomu nepřiznal, zapíral jsem i později u soudu, ve vězení,“ říká Michal, „okolí má za to, že pedofil je vrah dětí, přihlásit se k tomu je nesmírně ponižující.“

Podle sexuologů je takové chování typické. „Jen naprosté minimum pedofilně orientovaných lidí si přijde říct o pomoc, pokud jim to nenařídí soud,“ vysvětluje psychiatr Páv. „Jsou s tím problémem sami a žijí ve velké úzkosti z prozrazení.“ Pokud nemá pedofil vysloveně asociálně narušenou osobnost, nastává celoživotní osamělý souboj mezi vnitřní morálkou, strachem a silným sexuálním pudem. „Někdy to má až tragické rozměry,“ popisuje policejní zkušenosti Karel Kuchařík, „v Praze se před pár lety stal případ, kdy se otec dvou malých holčiček sám doma vykastroval, protože nesnesl představu, že se neovládne a svým dětem ublíží.“

Michal se několik let snažil udržet pudy za přijatelnou hranicí. „Dotýkal jsem se dětí na rukou, zádech, hladil je po vlasech, ale nikdy to nebylo pohlavní obtěžování. Jenže hranice se posouvala a jednou jsem to nezvládl,“ vypráví mladý muž. Osmiletá dívka se vrátila domů ze školy v přírodě a vyprávěla rodičům o tom, že se jí zdál zlý „sen“, v němž se před ní svlékl muž do naha a osahával ji na intimních partiích. Rozjelo se vyšetřování a zapírající Michal skončil ve vězení s dvouletým nepodmíněným trestem. „Až v léčebně jsem o tom dokázal mluvit,“ vzpomíná pedofil. „Byla to obrovská úleva, jako by ze mě spadl balvan.“

Michal se během léčby – která spočívá v terapii, posilování vůle, hormony tlumících lécích a snaze „přeučit“ pedofila na sex s dospělou ženou – seznámil s přítelkyní, jejíž dětský vzhled a chování mu vyhovuje. Pár týdnů váhal a pak jí vše řekl. „Dva dny probrečela,“ popisuje svůj „coming out“. „Pak chtěla vědět všechno, přečetla o pedofilii spoustu materiálů, mluvila s primářem. Nakonec to vzala, jsme spolu šest měsíců a klape nám to výborně.“

Michal ví, že po propuštění ho čeká mimořádně náročný úkol – udržet svou touhu navěky za pevnou hranicí. Doufá, že jeho dívka mu s tím pomůže. Vybaven terapií se snaží být k sobě i k ní maximálně upřímný. „Mluvili jsme i o tom, jestli spolu můžeme mít dítě a já mu neublížím,“ popisuje nejožehavější polohu vztahu. „Upřímně řečeno, zatím si ještě úplně nevěřím. Vyhýbám se místům, kde jsou děti, bojím se, že začnu tu hranici zase posouvat. Ale léčba mi hodně pomohla a ještě není u konce.“

Sejdeme se na klinice
Sexuologická pomoc je například ve srovnání s léčbou drogové závislosti poměrně úspěšná. Podle českých čísel zrecidivuje méně než 20 procent léčených pedofilů. Jak už bylo řečeno, strach z prozrazení, špatné informace („budou mě nutit ke kastraci“) i nedůvěra vůči sexuologům způsobují, že drtivá většina se dobrovolně neléčí. (Dodejme pro pořádek, že skuteční pedofilové jsou viníky jen malé části zločinů na dětech, většinu z nich mají na svědomí lidé s poruchou osobnosti nebo intoxikovaní alkoholem. Ovšem právě pedofilové jsou častými konzumenty kriminalizované dětské pornografie.) Jak z toho kruhu ven?

Jednoznačně převládajícím celosvětovým trendem je represe, osvěta – i v Česku – probíhá takřka výhradně ve věznicích, což je trochu pozdě. Sexuologové navrhují dekriminalizaci animované dětské pornografie. Povolená je například v Japonsku (v Česku stejně jako ve většině dalších zemí ne), její zákaz nedávno zrušil v USA Nejvyšší soud. Odborníci se ovšem neshodnou, jestli sebelepší počítačová grafika poskytne deviantům dostatečné náhradní uspokojení.

Průlomový pokus, jak řešit problém zneužívání dětí komplexněji, před časem spustila Británie. Na začátku stojí agenti-provokatéři, kteří se v chatovacích místnostech vydávají za nezletilé děti. Na domluveném místě schůzky pak namísto děvčátka nebo chlapce čeká na pedofila policejní vůz. Jde samozřejmě o represivní nástroj, který má chránit děti, protože pachatel je souzen. Dostane ovšem velmi lehký podmíněný trest, policie dbá na diskrétnost a druhým podstatným záměrem strategie je pomoci pedofilovi povinnou sexuologickou léčbou. Jde zatím o ojedinělý, ale nadějný krok, jak kolotoč frustrace a bolesti posunout směrem k lepšímu řešení – pro oběti i pachatele.

Na téma šíření dětské pornografie po internetu, sexuologické pomoci pedofilně orientovaným lidem, vrozené sexuální dispozice i celoživotního osamělého souboje mezi pudem a morálkou, můžete 4.11. od 14:00 diskutovat s Michalem, který prochází soudem nařízenou ústavní léčbou.