Před šestou hodinou ranní mě probouzí táhlé troubení na dlouhé tibetské trouby – rang dungy. Stoupám pomalu po kamenných schodech ke chrámu. Nadmořská výška čtyři tisíce metrů mi svižnější krok nedovolí. Kolem mne se rychle míhají „červené krvinky“. Malí mníšci zabalení v rudých hábitech. Je kteréhosi července, nacházím se v himálajských velehorách severní Indie, v jednom z buddhistických klášterů, kde naše malé občanské sdružení vypomáhá.
V síni chrámu sedí se zkříženýma nohama několik desítek mnichů malých i starých. Poslední příchozí zaduní svými koleny o podlahu při opakovaných tibetských poklonách směrem k oltáříku. Z fotografie na nás shlíží s laskavým úsměvem J. S. dalajlama. Hodinová púdža – tlumené recitování manter je přerušováno pitím slaného čaje z misek. Nenápadně protahuji ztuhlé nohy nenavyklé lotosové pozici. Přišourá se mníšek, těžce táhne desetilitrovou konvici. Nalévá mi slaný žlutohnědý čaj – soldžu. Druhou dávku zahušťuji campou – moukou z praženého ječmene. Modlení přechází do společné snídaně. Snažím se uválet si v misce campové koule. Vychutnávám si neslanou nemastnou chuť vzniklé hmoty. Pak si uvědomím, že tuto snídani mniši konzumují 365 dní v roce a vzdávám hold vynálezu bílé kávy a křupavého rohlíku.
Je zhruba půl deváté. Výuka v klášterní škole je „narušena“ přítomností členů našeho sdružení. Začínáme…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
