Sen, anebo otrava?

Nový Jarmuschův film Hranice ovládání ukazuje, že i nároční diváci se mění

Hranice ovládání je film, který skončil kariéru ještě dřív, než ji začal. V USA se udržel na programu kin sotva dva týdny, v Evropě to vypadá podobně: všude prší negativní kritiky, že je film prázdný, pohrdá divákem a jeho režisér

Jim Jarsmusch

je na konci sil. Jeden americký kritik s odzbrojující prostotou uvedl, že

„je to umění, ale není to dobrý film“

. Ovšem Hranice ovládání má i své skalní zastánce. Ti vyzdvihují uhrančivou magii jejího tempa a namítají, že bezdějovost a zašifrovanost je zde úmyslná.

„Nejsem tu proto, abych vysvětloval, o čem ten film je,“ říká sám Jarmusch. Jeho odkazy na klasické krimi, islámskou tradici jižního Španělska a na vlastní i cizí filmy jsou ve snímku četné a zakódované, ale přesně takhle to chtěl. Nejspíš se mu po obrovském úspěchu Zlomených květin (2005) chtělo natočit si něco sám pro sebe a pro ty, kteří stejně jako on věří, že umění a kultura jsou univerzální, a člověk tedy nemusí všem narážkám dokonale rozumět. Co to ostatně je, něco pochopit? Poezie takhle nefunguje.

Komu se to nepovedlo
Nový Jarmuschův hrdina v podání Isaacha De Bankolé vypadá jako uhlazený gangster: nosí hedvábný oblek a jako osamělý vlk pracuje na blíže…