Hra o čas

Evropská unie a USA stupňují tlak na Izrael, aby už konečně nastavil Palestincům vstřícnou tvář. Izraelci ale mají svoji hlavu a také dost dobrých argumentů, proč nechvátat.

Ahmed Tibi

by měl být teoreticky velmi spokojený muž. Jako arabský politik si totiž užívá privilegia, o němž jeho kolegové v jiných arabských státech mohou jen snít – je svobodně zvoleným poslancem parlamentu s mnohaletou demokratickou tradicí. Měl by tedy být spokojený, ale není. Oním parlamentem je totiž izraelský Kneset.

Pan Tibi je jedním z jedenácti arabských poslanců ve stodvacetičlenném izraelském zákonodárném sboru a už to ho rozčiluje. Podíl arabské menšiny v Izraeli je totiž téměř dvojnásobný – 20 procent, tedy něco přes milion lidí, jejichž předkové při vzniku Izraele ze své vůle neopustili nebo nemuseli opustit svůj domov. Stejně jako jeho palestinští krajané nemá ani pan Tibi pro Izrael – tedy alespoň v přítomnosti novináře z Evropy – jediné pěkné slovo. Vadí mu horší silnice, školy a služby v Araby obydlených městech a vesnicích v Izraeli, vadí mu židovské učebnice s židovským viděním dějin. Vadí mu, že ve veřejném sektoru Izraele pracuje jen 6 % Arabů, v izraelské obdobě firmy ČEZ jen něco přes jedno procento. „A víte kolik je Arabů v centrální bance? Nikdo,“ rozhazuje rukama Ahmed Tibi v zasedacím sále…