0:00
0:00
Aktualita28. 6. 20095 minut

Král je mrtev

Astronaut
Autor: Respekt

Ve čtvrtek skončila chmurná cesta Michaela Jacksona

↓ INZERCE
Autor: Respekt

Takhle by král umírat neměl. Ochranka zmateně postává před branou, z vrat velmi pomalu vycouvává červená pruhovaná sanitka. Kameraman se tlačí k okénku auta, ale mohutný svalovec ho odhání pryč. V té době byl

Michael Jackson

(1958) ležící uvnitř sanitky pravděpodobně už po smrti. Pro krále by se slušelo, aby jeho skon provázela tichá úcta a pokora jeho poddaných. Když ovšem zemřel nekorunovaný „král popu“ (King Of Pop), jeho úmrtí po celý den provázel hlučný chaos a spekulace, v nichž bylo jedinou jistotou to, že ani Jackson si přes všechnu snahu nedokázal udržet nesmrtelnost.

Celý život se snažil být nejlepší, nejdokonalejší, naprosto bezchybný. Když jeho otec Joseph mířil v pátek z Las Vegas do Los Angeles, kde v místní nemocnici zrovna zjišťovali příčinu úmrtí svého syna, měl chvíli času na to přemýšlet, jestli to Michaelovi všechno stálo za to. A jestli měl vůbec šanci skončit jinak než na skládacích nosítkách s defibrilátorem připojeným na nehybné hrudi vyhublé na kost.

Tvář pod maskou
Z pohledu psychologů je to vlastně jasné: když vám někdo v šesti letech začne vtloukat do hlavy, že musíte být lepší než ostatní, a místo na pískoviště vás pošle vydělávat peníze do baru mezi dospělé, těžko to s vámi může dopadnout dobře. Michael si spolu s bratry Jackiem, Titem, Jermainem a Marlonem pod vedením despotického otce vydělával jako člen sourozenecké skupiny Jackson 5 od roku 1964. Jako stárnoucí popová hvězda pak v několika rozhovorech zajíkavým hlasem vzpomínal, jak tím přišel o celé dětství v rodném indianském městě Gary, kdy místo aby šplhal po stromech, nacvičoval před zrcadlem orgiastické sténání soulové ikony Jamese Browna, a zatímco jeho vrstevníci sklízeli úspěchy leda tak na školním hřišti, on se spolu s bratry stresoval před vyprodaným Apollem v newyorském Harlemu v kreacích připomínajících křepčení trénovaných opiček. Po celém světě se neustále rodí dětské talenty, které se stávají obětí ambicí vlastních rodičů, a většina z nich se s tím časem tak nějak vyrovná. Michael Jackson byl z jiného těsta.

Z bratrů při vystoupeních vyčníval, byl to on, kdo měl na pódiu na starosti taneční sóla a kdo vybíhal do publika přemlouvat diváky k amatérskému zpěvu „lalalala, yeah, yeah“. Po jedenácti „rodinných“ albech se osamostatnil a jeho tatínek si mohl mnout ruce: sólově mu to šlo ještě lépe. První desky Off the Wall z roku 1979 se prodalo osm milionů kusů, a když si pár let na to jako čtyřiadvacetiletý zazpíval duet s Paulem McCartneym The Girl is Mine, bylo jasné, že tato hvězda jen tak nezapadne. Přišel hit Billie Jean s premiérovou měsíční chůzí, Thriller s obživlými mrtvými, ovládnutí MTV.

Autor: Respekt

V polovině 80. let představoval již tehdy blednoucí černoch Jackson (trpěl kožním onemocněním vitiligo projevujícím se poruchami pigmentu) jistou civilnější variantu dobového mýtu o neporazitelných testosteronových svalovcích typu

Sylvestra Stallona

: i v křehkém těle se může najít síla, která svět rozdělený železnou oponou dokáže proměnit v lepší místo pro život, vždyť to je přece právě on, kdo složil hymnu všech nezřízených optimistů We Are The World.

V Jacksonově projevu bylo vždycky hodně kýče a tvrdé názvy alb Bad (1987) a Dangerous (1991) na tom nic nezměnily. Kýč to však byl z jeho strany upřímný. S třicítkou na krku propadl přesvědčení, že dokáže sladkobolnou hudbou vyléčit svět ze všech jeho problémů, a není jeho chybou, že ho v této fantazii následovaly miliony lidí po celém světě, které pak většinou čekala nevyhnutelná cesta k vystřízlivění. Michael Jackson svou hudbou nezměnil nic víc než tvář popového průmyslu, který dokázal roztančit dynamičtěji než kdo před ním, donutil ho definitivně akceptovat barevnou hudební scénu, a přitom mimo jiné ukázal, že sahat si na veřejnosti na přirození je vlastně přirozené. Přišel k obrovské popularitě, obrovskému majetku a obrovské životní krizi.

Jeho jediný koncert v Praze v září 1996 ho ještě zastihl při síle, pak už následoval pád. Propadák alba Invincible, finanční problémy, obžaloba ze sexuálního zneužívání dětí. Když už se v posledních letech objevil na veřejnosti, připomínal karikaturu sebe sama, zmatenou figurku s umělou tváří a podivnými roztřesenými gesty, na které nezbylo nic opravdového, snad jen utkvělý pocit, že ji nikdo nemá rád, přestože prodala 750 milionů desek. Kdyby dělal rock, nejspíš by to už dávno zabalil stejně jako Morrison, Joplinová, Hendrix nebo Cobain. Takhle musel vydržet až do padesátky, kdy ho zradilo srdce. Zřejmě po dávkách silných léků, kterými tlumil svůj stres před blížící se plánovanou sérií koncertů v Londýně, beznadějně vyprodanou show, která ho měla po letech vrátit na výsluní.

O umělcích se často říká, že jsou velkými osobnostmi. Tou Michael Jackson bezesporu byl, ovšem silně rozpadlou a pod vším tím make-upem a plastickými operacemi to nedokázal zakrýt. Bylo to vlastně jasné už před osmi lety, kdy vydal svou poslední desku Invincible. Nebo když by vám bylo nejhůř, nazvali byste snad své dílo Nepřemožitelný? Jisté je, že ve čtvrtek v noci se muselo Michaelu Jacksonovi po hrozně dlouhé době konečně ulevit. 


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].