Příběh Procesu H

Co ukazuje deset dokumentů o procesu s Miladou Horákovou

V úterý večer se posledním dílem završí pozoruhodná dokumentární série Proces H. Od předminulé neděle ji vysílá na svém druhém kanálu Česká televize a na zdejší poměry jde o unikátní dílo. Snímek o procesu se „záškodnickou skupinou

Milady Horákové

“ (ve skutečnosti šlo o veřejnou likvidaci špiček předúnorové politické opozice) je výjimečný především tím, že materiál z větší části vyrobili v roce 1950 sami komunisté. Straničtí ideologové nakonec upustili od plánu sestavit z něj celovečerní film: obávali se totiž, že jejich oběti si navzdory mohutné propagandě získají sympatie veřejnosti.

Výmluvné záběry poté díky náhodě přežily komunismus. A dnes díky nim můžeme sledovat detaily akce, s jejíž pomocí se českoslovenští komunisté snažili dokázat okolnímu světu i stalinskému Sovětskému svazu, že situaci drží pevně v rukou.

Narvaný sál

Je středa, poslední květnový den roku 1950, a do pankrácké hlavní síně vstupuje před objektivem kamery v doprovodu vojáků třináct obviněných v čele s Miladou Horákovou, předúnorovou populární poslankyní České strany národně sociální. Bledé obličeje se řadí před tribunálem vedeným předsedou státního soudu

JUDr. Karlem Trudákem

, zachmuřenými přísedícími, prokurátory a obhájci. Černobílá scéna je natolik ozářená reflektory, že někteří členové soudu mají tmavé sluneční brýle. Dusivou atmosféru zjevného nepřátelství umocňují záběry mrazivých pohledů početných diváků v hledišti.

Jako první přistupuje k ohrádce Milada Horáková. Vůbec netuší, že její kultivovanou češtinu, která tak kontrastuje s útočnými a často primitivními výpady prokurátorů, neposlouchají pouze přítomní v sále, ale díky speciální rozhlasové lince i Klement Gottwald na Pražském hradě a pečlivě vybrané pasáže skrze veřejné ampliony celá republika.

To vše navíc zvěčňovaly filmové kamery. Sedm hodin hrubého materiálu, natočeného v průběhu justiční frašky v budově Státního soudu na Pankráci, se nakonec stalo základem rekonstrukce režiséra

Martina Vadase

. Osmdesát filmových krabic ovšem muselo dlouhá desetiletí čekat na svoji chvíli v Národním filmovém archivu. Možná by zmizely ze světa jako podobný dokument nafilmovaný z procesu s 

Rudolfem Slánským

a jeho „skupinou“ (historici o něm vědí, avšak osud dvojnásobného počtu filmových kotoučů je dodnes neznámý). Filmové svědectví o ideologické nenávisti z roku 1950 naštěstí zachránila obezřetnost jednoho ze zdejších archivářů.

„Poprvé jsem zaslechl, že autentický snímek tohoto procesu existuje, někdy v polovině osmdesátých let na FAMU,“ vzpomíná scenárista a režisér Martin Vadas a dodává, „tehdy byl kvůli režimu nepoužitelný. Komunisté už v padesátých letech vytušili, že pohled na známé osobnosti, z nichž mnohé za okupace působily v odboji a skončily v nacistických lágrech nebo věznicích a které si před soudem zachovávaly důstojnost, vyvolá u lidí spíš než nenávist soucit.“ Proto se těsně po vynesení rozsudků nepromítal v kinech ani krátkometrážní zpravodajský filmový týdeník vyrobený z pankráckých záběrů.

Osmdesát filmových kotoučů skončilo v suterénu pod pražskou budovou ÚV KSČ a poté v Národním filmovém archivu. Tam je na konci šedesátých let náhodou objevil dnešní ředitel této instituce Vladimír Opěla. Prozíravý archivář plechové škatule s kotouči dokonale zamaskoval: přemístil je, přelepil novými dokumentačními čísly a dalších dvacet let na ně pomalu padal prach.

Těsně po pádu komunismu v prosinci 1989 se krabice znovu otevřely. A to z bezpečnostních důvodů. Unikátní záznam musel být překopírovaný z vysoce hořlavého materiálu na kvalitnější filmovou stopu. Mezitím se materiál dostal k Vadasovi, ale diváci ho poprvé zhlédli ve třech tříhodinových blocích až v dubnu 2005 na Letní filmové škole.

„Byl to obrovský zážitek. Projekci asistovalo narvané Slovácké divadlo, promítání se zastavovalo, aby fascinovaným divákům mohli přítomní historici vysvětlit dobový kontext i postavy obžalovaných a prokurátorů,“ popisuje atmosféru režisér, kterého nebývalý zájem o hrůzný a současně poučný komunistický dokument přiměl k dalším krokům směrem k sérii dokumentů.

Čtyřikrát smrt

S nápadem udělat ze záběrů dokumentární cyklus, doplněný historickými fakty, Vadas bezúspěšně oslovil Fond české kinematografie a další instituce, mezi nimi i Českou televizi. Ani tady neměli zpočátku valný zájem. Teprve když se do celé záležitosti vložil Český rozhlas, který nabídl přepsání stenozáznamů Státního soudu i vlastní archivní nahrávky z procesu, rozhýbala se i televize a celý projekt finančně pokryla.

Desetidílné filmové pásmo je tak průběžně doplňované historiky, teatrology i pozůstalými po obětech justiční zvůle, objasňujícími, oč v celé věci šlo, a popisujícími obžalované, soudce, prokurátory, advokáty i zmanipulované svědky, donašeče z pankrácké věznice. Některé oběti procesu jsou očividně zlomené, jako třeba z vymyšlených příprav povstání v Ostravě neprávem obviněný strážmistr Jan Buchal, jehož nepřirozené chrlení naučených odpovědí musí předseda soudu Trudák brzdit anebo mu zase napovídat stylem „a pak jste udělal…“. Naopak bývalá poslankyně Františka Zemínová, tajemník národně socialistické strany Josef Nestával, podnikatel Oldřich Pecl, intelektuál Záviš Kalandra či národohospodář Jiří Hejda i navzdory prožitému peklu vzdorují, prokurátorům dokážou oponovat a jejich verbální elegance evokuje spíš diskusi v parlamentu nebo kavárně než v kruté stalinské aréně.

Co museli tito lidé vnitřně prožívat a proč se přiznávali anebo mlčeli vůči šíleným obviňováním z pokusů rozpoutat válku, lze nejlépe pochopit z důstojného a klidného výrazu i držení těla samotné Milady Horákové. Až do posledních chvil těsně před popravou se dokonale ovládá, bez mrknutí oka prožívá urážky z úst prokurátorů Josefa Urválka, ukřičeného Juraje Vieska nebo Antonína Havelky, kteří ji mezi otázkami, zda vůbec někdy pracovala rukama, obviňují, že se pokoušela rozpoutat třetí světovou válku a chtěla způsobit smrt mnoha dětí. Podle hlášení novinářky Rudého práva Věry Hložkové, která byla na Horákovou nasazená jako spoluvězeňkyně, však StB velice dobře věděla, jak se po každém návratu ze soudní síně do cely hroutila, hodiny plakala a trpěla srdečními záchvaty.

Obludná mašina ideologické nesnášenlivosti se však nezadržitelně šine k dopředu připraveným rozsudkům – čtyři tresty smrti, zbytek dlouholeté těžké žaláře. Cyklus končí titulky, že za tyto nezákonnosti nebyl nikdo potrestán. Strůjci i vykonavatelé procesu dožili v klidu a ve vysokých funkcích nebo je semlel stejný mechanismus, jenž sami uvedli v pohyb.

A pak to zapadlo

Dnes už víme, že proces měl alespoň jednu soudní dohru: v roce 2008 byla jedna z prokurátorů, dnes osmaosmdesátiletá

Ludmila Brožová

, odsouzena za podíl na justičních vraždách k šesti letům nepodmíněně. Mimochodem záběry jejích patetických expozé, jež si ničím nezadají se žlučovitě nenávistnými obžalobami kolegů, naprosto neodpovídají mediálnímu obrazu, jejž o sobě Brožová loni šířila – tedy že tehdy fungovala jen jako stafáž.

Absence významnějšího trestu za komunistický teror se přesto vrací jako bumerang. Třeba v osobě předsedy KSČM Vojtěcha Filipa, který minulý týden s klidem prohlásil, že filmový cyklus byl nyní uveden záměrně, aby komunisty poškodil v kampani před volbami do Evropského parlamentu.

V této souvislosti je spíš škoda, že televize nenašla víc peněz na to, aby mohla zakoupit licenci na archivní práva a šířit svědectví z nedávné minulosti po internetu nebo formou levných DVD. „Podobně vzniklý dokument o bratrech Mašínech promítli jedenkrát v roce 1996 a pak už ho neopakovali,“ stěžuje si na spolupráci s veřejnoprávním gigantem Martin Vadas. Teprve následující měsíce ukážou, jestli se za těch 13 let něco změnilo.

Video k tématu na www.respekt.cz.