Návštěva v zasněženém Louvru

Možná se někomu de Crécyho výtvarný um připomene animací filmů francouzského režiséra Sylvaina Chometa Stará paní a holubi nebo z titulků dalšího Chometova filmu Trio z Belleville. Čeští čtenáři komiksu dosud měli možnost poznat jen jeho kreslený svět Pana Ovocňáka, kde vzbouřená zelenina a ovoce hromadně migrují na zaslíbenou planetu Ovocelu a kde obtloustlý Klárk Kent bojuje nejen proti gangsterovi Ou’Kdoulovi, ale taky proti své nadváze.

Příběh sice vybočuje z charakteristik de Crécyho tvorby – je malovaný jen čistou a nervní linkou, tuší –, ale odtud už není daleko k jeho kvašům, olejům, kolážím a jiným kombinovaným technikám. A navíc – už u Pana Ovocňáka se objevují prvky tvořící ironický a sžíravý vyprávěcí styl Nicolase de Crécyho, kterým paroduje poklesky současné společnosti. Nejinak je tomu i u jeho autorského komiksu Doba ledová.

Prasopes na stopě

De Crécy do svých komiksů rád obsazuje zvířata. V knize Bibendum celeste to byl tuleň pohybující se po lidském světě o berlích, v Době ledové geneticky upravený pes Hulk zkřížený s prasetem. Díky této úpravě získává výjimečný historiologický čich, kterým je schopen odhalovat dějinné souvislosti. Provází podivnou vědeckou výpravu na cestě v neurčitých postapokalyptických časech. Celý svět je pokryt ledem, po němž se expedice vydává hledat bájnou „aglomeraci“ svých předků 20. století, jejichž civilizaci zasypal sníh.

Tou tajemnou aglomerací je pařížské muzeum umění Louvre, zakryté lavinou a opuštěné. Jediným obyvatelem je zmrzlá mrtvola hlídače zamilovaně hledící do očí černošce z obrazu malířky Marie-Guilleminy Benoistové. Celý komiks je založen na nové a ironizující interpretaci nejslavnějších výtvarných děl naší zašlé civilizace. O její společnosti se vědci domnívají, že byla aliterární, její jazyk byl obrazový a dosti erotický. „Muselo to být necudné období. Ale jako by ta necudnost byla vlastní jen ženám,“ podivuje se Julietta. Její kolega se dokonce snaží sestavit výtvarnou řadu, která by vývoj padlé civilizace dokumentovala. Do debat se ale zapojuje také prasopes Hulk, a později dokonce i vystavené exponáty a všechno se mění ve výsměšný guláš.

Právě tady a někdy i v dalších interpretacích se de Crécymu vtip občas nepodaří. Ve svém – jindy tak uštěpačném – humoru není pronikavý ani nový, často jde spíš o fantasmagorické myšlenkové hříčky. Když se pak příběh ke konci rozpustí v trochu násilně vykonstruované metafoře, ukazuje se, že de Crécy je lepší kreslíř než scenárista.

Komiks je ale synkretické médium a co ztrácí Doba ledová na textu, o to výjimečnější je v působivé kresbě. Nicolas de Crécy tu kombinuje tuš s vodovými barvami v expresivních odstínech, obrazy rámuje do čtverců – pro něj typických. Jeho kresba je lehce načrtnutá jemnou linkou, každé okno unese výtvarný nápad sám o sobě. V tu chvíli se před čtenářem rozpouštějí textové bubliny a unáší ho především de Crécyho výtvarná fantazie spojující barevná okna v příjemný animovaný skeč.

„Hledáme evangelizovatelné bytosti, ale není tu ani živáčka,“ pronáší jedno z vyobrazení Ježíše Krista. „Přicházíte jako na zavolanou. Kam šli vaši přátelé?“

NICOLAS DE CRÉCY: DOBA LEDOVÁ

Přeložily Marika Pecháčková a Magdalena Kučerová, Meander, 79 stran