Dobrodružství začíná

Právě když si rok 2009 ukrajoval první minutu, oznámilo evropsky nasvícené kyvadlo na pražské Letné, odkud kdysi na Čechy shlížel žulový Stalin, start českého předsednictví Evropské unii. Doprovodná Vangelisova skladba z filmu o Kolumbově cestě do Ameriky byla více než symbolická. O českém půlroku v čele Unie se totiž nejčastěji mluví jako o dobrodružství.

Plány proti realitě

Ta slova platí ale i pro celou sedmadvacítku. Alespoň soudě podle obav, které vzbuzuje zatvrzele antiunijní prezident (byť se v novoročním projevu držel při zemi) či vratkost vlády, jež se ve věci bruselských výzev stále nedohodla s opozicí na „paktu neútočení“.

Navíc se okamžitě potvrdilo pravidlo, že události zpravidla předběhnou všechny plány, které si jednotlivé země připraví. Čechům hned zkraje spadly do klína dva horké brambory: nové kolo palestinsko-izraelského konfliktu a znovuotevření dlouhodobého „plynového“ sporu Ukrajiny a Ruska (čtěte také aktualitu na str. 9, rozhovor na str. 11 a článek na str. 35–37). Čerstvější je druhá událost – minulý čtvrtek ruský Gazprom znovu zastavil dodávky plynu na Ukrajinu.

Zkrachovala totiž jednání o ukrajinském dluhu (podle odhadů jde o dvě miliardy dolarů) a nových cenách na rok 2009. Byť se zatím krok ruského energetického gigantu nedotkl evropských zemí, Unie už ústy českého vicepremiéra Alexandra Vondry a evropského komisaře pro energetiku Andrise Piebalgse vyzvala obě strany k dohodě a nahlas jim připomněla jejich závazky „ohledně zásobování a tranzitu“ vůči EU. Unie se zatím drží stranou, ale sám Vondra říká, že čeští diplomaté jsou jak s Moskvou, tak s Kyjevem v kontaktu už několik týdnů.

Fakt, že první prohlášení Češi za svého předsedání vydali právě k ruskému plynu, je nakonec také symbolický – jedno ze tří „E“, jimž chce české předsednictví hlavně věnovat pozornost, je totiž energetická bezpečnost – a v ní hraje Rusko (a evropská energetická závislost na něm) zásadní roli. Praha chce kupříkladu co nejdále dotáhnout plány na propojení evropských energetických sítí – o tom se v EU mluví léta, Češi by ale rádi spolurozhodli o čtyřech miliardách eur, které sedmadvacítka vyčlenila právě na tento účel. A bude se o tom mluvit hned zkraje předsednictví, na konci ledna v Ostravě.

A co je tam dál? Pokud pomineme Lisabonskou smlouvu, jejíž osud hodně závisí právě na tom, jak se dohodnou zdejší politici, plánů je dost a dost.

Třeba druhé „E“ – vztahy Evropy se světem. Ve vnějších vztazích se totiž Topolánkův tým chce vedle USA či Balkánu soustředit hlavně na „východní partnerství“, tedy ambiciózní pokus alespoň trochu stáhnout z ruského orbitu politicky i ekonomicky blíže k sobě Ukrajinu, Arménii, Ázerbájdžán, Gruzii či Moldavsko (a nejspíš i Bělorusko, tam je ovšem situace komplikovaná debatou na téma, jak moc a kam až ustoupit diktátorovi Lukašenkovi). První schůzka východního partnerství se odehraje na jaře v Praze.

Co se týče Gazy, ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který si posteskl, že mu Hamás a Izrael vpadly do posledních dnů odpočinku v rakouských horách, plánoval spolu s diplomaty EU minulý týden cestu do regionu (měl odjet v neděli, tedy až po uzávěrce tohoto vydání Respektu). Bude se tam za Unii snažit dosáhnout toho, na čem se sice shodnou všichni evropští politici, ale čeho půjde dosáhnout velmi obtížně – ukončení palby (Izraelci oznámili, že chtějí pokračovat, a rovněž Hamás ještě na konci týdne pokračoval v raketových útocích na izraelské území). Čeští politici neslibují zázračné recepty, byť máme s Izraelem velmi dobré vztahy. „Nedělejme si velké iluze. Toto je dlouhodobý konflikt, který se už desetiletí snaží kdekdo řešit, ale zatím ještě nikdo žádný recept nenašel,“ shrnul české pozice Vondra. Schwarzenberg proto chce zatím dosáhnout alespoň toho, aby se do Gazy dostala humanitární pomoc. A Česko rovněž už delší dobu plánuje během svého předsednictví uspořádat první summit EU–Izrael.

Vedle dvou zmíněných „E“ přijde řada zcela jistě také na třetí z trojice „E“, tedy ekonomiku. Kvůli celosvětové krizi a černým předpovědím vztahujícím se k započatému roku se nejspíš ocitne u ledu vize Topolánkova týmu „Evropy bez bariér“. Revoluční řešení od nás nikdo nečeká. Jednak proto, že Česko recese nezasáhla tak prudce jako většinu Evropy, ale hlavně proto, že názory na to, jak na krizi reagovat, se liší stát od státu. Právě tady se projeví síla či slabost moderátorské role předsednické země. Podle Alexandra Vondry se budou čeští vyjednávači pohybovat v pomyslném trojúhelníku tvořeném nejvlivnějšími státy a nejsilnějšími ekonomikami, které ovšem mají každá svůj recept – Britové by snižovali daně, Francouzi by „zalepili“ problémy penězi z veřejných zdrojů a Němci volají po vyrovnaných veřejných rozpočtech. Právě k německému, „pořádkumilovnému“ postoji má Česko alespoň navenek nejblíže. „Budeme apelovat na to, aby byla dodržována pravidla hry, protože na tom koneckonců Evropská unie stojí,“ říká k tomuto všeobecně nepříjemnému problému Vondra. „K pravidlům hry patří dodržovat ty určité rámce konvergenčních programů nebo toho takzvaného Paktu stability a růstu.“

Zbývá dodat, že kromě všech zmíněných uzlů by se do diářů měla vejít ještě příprava klimatické dohody pro prosincový summit v Kodani.