Šance po pádu

Na proslulé opoziční smlouvě z roku 1998, v níž si Miloš Zeman a Václav Klaus „napořád“ rozdělili moc mezi sebe, nebylo nic dobrého a její trpké plody sklízíme dodnes. Svržení Topolánkovy vlády nás ale nyní dostalo do situace, kdy by obdobná „opoziční smlouva“ (byť raději doporučujeme jiný název) byla nejlepším řešením. Jako jediná by totiž mohla vykolíkovat zřetelnou cestu ke splnění tří klíčových úkolů, které má teď Česko před sebou: důstojné dokončení předsednictví EU, schválení receptů proti krizi a příprava předčasných voleb. Pokud se na tom politici nedohodnou (o víkendu v čase naší uzávěrky vypadala situace nadějně), půjde do tuhého: s plnou vervou začne úřadovat Václav Klaus.

Kdo má zůstat

Jistě neuděláme chybu, když pád Topolánkovy vlády zařadíme do zlatého fondu českého umění jak si vládnout. Největší reklama naší možné obratnosti, vtipu či inteligence, jakou kdy země mohla dostat – předsednictví Evropské unie –, se změnila v manifestaci nesrozumitelnosti, nezodpovědnosti a cynismu. Proč nešlo vládu shodit až za tři měsíce, kdy už by to byla jen naše vlastní kaše? Proč to muselo být ve chvíli, kdy padá vláda i v téměř bankrotujícím Maďarsku a kdy se České národní bance ztuha povedlo přesvědčit investory v panice, že při pohledu na východní Evropu musejí rozlišovat? Pokud odmítneme narychlo zformulované fráze politiků, racionální vysvětlení nikdo nenabízí.

Neházejme ale vše na Paroubka. Topolánek věděl, jak vratkou má pozici. Věděl o nevyzpytatelnosti přeběhlíků a o tom, jak vysokou hru vzhledem k předsednictví EU hrajeme. Přesto se přes míru často choval jako nesesaditelný vládce. Nesmyslně držel v úřadě šéfku státních zástupců Renatu Veseckou, nechal se zatáhnout do ztracené bitvy o zdravotní poplatky, na kdekoho byl arogantní, ve vlastní straně neuměl získat hlasy pro Lisabonskou smlouvu. Také nedokázal pro vládu před předsednictvím zajistit půlroční toleranci opozice a důvody už nejsou podstatné.

Nehynoucí zásluha Topolánka spočívá v tom, že ODS vymanil z postklausovské tryzny a udělal z ní široce volitelnou stranu. A to se možná bez jisté neomalenosti provést nedalo. Teď už jsme ale jinde. Topolánkova partyzánská kritika americké politiky z minulého týdne ukázala, že na premiéra předsednické země EU nedozrál. Přesto by teď bylo lepší, aby v úřadě zbylé tři měsíce zůstal a s ním, pokud možno, ministr zahraničí a ministr životního prostředí, který domlouvá přípravu summitu o změně klimatu, jenž má pro další boj s globálním oteplováním klíčový význam.

Velký politik

Z pohledu EU je pád české vlády problém hlavně proto, že dál stupňuje nejistotu. A právě jí se dnes všichni kvůli ekonomické krizi bojí. Zřejmě proto šéf opozice Paroubek všechny narychlo uklidňoval, že jeho strana nechá vládu evropské předsednictví dořídit. Už za dva dny se ukázalo, jak je to naivní. Tolerování dnešní Topolánkovy vlády by totiž musel schválit prezident a ten nemá nic takového v úmyslu. „Předsednictví Evropské unie musí vykonávat plnohodnotná vláda. Nepřipustím neřešení situace, setrvání v dnešním provizorním stavu,“ prohlásil prezident ve čtvrtek při přebírání Topolánkovy demise.

Klaus měl možnost situaci uklidnit, říct, že vzhledem ke shodě dvou hlavních stran nebude do konce června hledat nového premiéra. Místo toho ale dál stupňuje nejistotu. A zatímco všichni vypadají zaraženě a bezradně, Klaus bezesporu ví, že taková šance, jakou teď dostal, se už možná nebude opakovat. Teď totiž prezident dostal do ruky nástroj k možnému prosazení svých cílů.

Kdo ví proč, ale když Klause v Česku někdo z jeho odpůrců analyzuje, pak obvykle jako směšného podivína, který „nevidí“ tání ledovců či v newyorských obchodech známky krize. Klaus ale žádný popleta není. Respekt to už mnohokrát psal: Klaus je nejtalentovanější český politik, který má konkrétní politické cíle – jednak zmaření ratifikace Lisabonské smlouvy (jde prý o novodobý Sovětský svaz) a stále zřetelněji i prosazení zájmů Ruska v Evropě. A pro zpestření či zmatení soupeře i boj proti snaze řešit globální oteplování (tomu zase říká „největší ohrožení svobody od pádu komunismu“).

Pokud by Klaus tento program prosazoval zcela transparentně v parlamentu, hrálo by se na přehledném hřišti. Jenže on kandidoval do reprezentativní, neexekutivní funkce a o svém programu se ani slovem nezmínil. Naopak ve své mediální genialitě utěšoval lidovecké senátory nic neříkající frází, že je „velký Evropan“. Dnes ale neexistuje jediné jeho rozhodnutí, krok, gesto, kdy by podpořil rozhodnutí vlády a nekomunistické opozice přijmout Lisabonskou smlouvu a zůstat součástí integrující se EU.  Hlavní výhrada vůči prezidentovi tedy není jeho ten či onen názor. Problémem je způsob, jak svůj program prosazuje: pokoutně, partyzánsky, proti vůli vlády a proti duchu ústavy, na výsluní své funkce, která pro takový druh politiky není určená.

Klausovo rozhodnutí dosadit ještě během předsednictví změnu a jít tak proti vůli koalice, opozice a zájmům EU, která se bojí turbulencí v předsednictví, vede Česko a s ním i Unii po cestě, jejíž konce není vidět. Tomu se říká nezodpovědnost. Nikdo nezná prezidentovy plány, s nikým o nich nemluví, jen potupně odezíráme ze rtů nějakého tajemníka. A víme, že vzhledem k nastíněným prezidentovým politickým ambicím můžeme čekat cokoliv.

Klaus teď bude týden dva čekat na dohodu v parlamentu. Pak prohlásí, že politická vůle neexistuje a musí sáhnout k vládě odborníků. To může být i instalace Miloše Zemana a vytvoření šloufovsko-klausovské proruské koalice, jejíž zájmy se budou mimo jiné protínat i v privatizaci pražského letiště, ČSA, zrušení limitů těžby uhlí apod. Nehledě na české předsednictví EU, které se omezí na technickou organizaci kongresů a hádky Klause s šéfy evropských vlád.

Sebezapření

Topolánek minulý týden v České televizi prohlásil, že prezident se aktivně podílel na pádu vlády, a zmínil jeho společné zájmy s Ruskem. Jasněji už to premiér říci nemohl. Místo technikálií typu, jak to bude s úřednickou vládou či jak se jí zúčastní ČSSD, přišel čas probrat podstatu věci: proč Klaus nasměroval českou politiku a předsednictví EU do většího chaosu, než je nutné, a jak tomu čelit.

Je tu totiž ještě jedno řešení, jakkoliv se zdá dnes nemyslitelné. Topolánek a Paroubek se tváří v tvář rozvratu českého předsednictví a nebetyčné ostudě mohou dohodnout. Topolánek zůstane ve funkci, najde si k sobě malou, udržovací vládu, v níž náměstci a další ministerský aparát seznámený s předsednictvím zůstane ve funkcích. Stanoví se přesné podmínky vládnutí a také termín předčasných voleb. Takže ona vládně-opoziční smlouva s jasně omezenou platností do co nejbližších voleb.

Vyžadovalo by to jistou dávku sebezapření od obou pánů, tváří v tvář hrozbám, do kterých se země řítí, by ji v sobě ale přece jen vykřesat mohli.