Dopisy

VLEK ZA CHALUPOU

RESPEKT 9/09

Vážený pane Derere,

jako hrdý lyžař, který však „nechodí přes mrtvoly“ v zájmu možnosti praktikovat sport z nejmilejších, si dovolím s vámi polemizovat.

Jak známo, induktivní přístupy k dané problematice nemusejí, ani často nevedou k podstatě problému. Stejně tomu je v případě komentáře, který byl sepsán na základě osobního („začala mnou zmítat nenávist k lidem“) a emotivního („červená barva rolby esteticky pitomě kontrastovala s tmavě hnědou barvou ornice a smutnou zelení okolního vykáceného lesa“), nikoli však kritického popisu nadbytečnosti či dokonce makabróznosti nově vzniklých lyžařských center.

Investice a transformace části krajiny (fatálně nazývané úplně zbytečným ničením života kolem nás) v místech, která nejsou jakkoliv chráněná, navíc v soukromém vlastnictví, nemůže být považována za věc veřejnou, byť se tak může jevit. Rozvoj a pokrok v mezích zákona nelze zastavit, navíc je legitimní; odporovat zdravému rozumu může jako vše nepoznané a průlomové.

Druhou otázkou potom zůstává dodržování hygienických norem (hluk z kanonů), korektnost rozdělení peněz z eurofondů (želených padesát mega) a slučitelnost historických památek se zimními sporty obecně (lyžařské závody na Pražském hradě atd.).

Moderní doba a homo sapiens sapiens recens si žádají nová řešení, nové techniky a nové technologie. Nelze si však stěžovat Šemíkovi; lyžování, natož snowbording nepoznal, jak by mohl pochopit moderní výzvy, konkrétně výzvy lyžařského průmyslu. My jim musíme čelit se ctí, ne xenofobně.

Tomáš Střeleček, student Gymnázia Boženy Němcové v Hradci Králové

VZPOURU OD NÁS NEČEKEJTE

RESPEKT 10/09

Nebojíme se říct svůj názor

V rámci semináře mediální výchovy jako závěrečnou práci točím takovou drobnou záležitost o mladých lidech, je to víceméně koláž názorů a impresí, celé v rozsahu patnácti minut. Během natáčení svého dokumentu jsem zkoušela zjistit, jaká ta moje generace vlastně je. „Jste o poznání pasivnější než vaši rodiče, nejste ochotni spolupracovat, jste škodlivě individualističtí a bez zájmu.“ Tak o nás mluví fundovaní pedagogové. V čem to vězí?

Zaměřila jsem se nejprve na otázku politiky. Skutečně málokdo z nás věří, že na dané věci může cokoli změnit. Co hůř, ze třinácti dotázaných mi pouze dva studenti řekli, že je politika zajímá. A jeden navíc jen proto, že mu bylo hloupé říct ne. Všichni jsou gymnazisté. Mé další otázky se týkaly komunistické totality. Plná třetina mých vrstevníků si nevybavuje, že by jim někdo o této době vyprávěl z vlastních zkušeností. Nikdo se pak nemůže divit, že si třicet devět procent mladých lidí myslí, že za totality se tu žilo stejně, nebo dokonce lépe než v demokracii.

Na jedné věci se ale všichni shodujeme. Vzpoura sice nehrozí, ale naše generace by byla schopná a ochotná vyjádřit nesouhlas s politickým režimem stejně jako ta předchozí, kdyby bylo třeba. Nebojíme se říct svůj názor, většina z nás se domluví alespoň jedním cizím jazykem a není to bezvýhradně ruština. Jsme jistě trochu jiní než naši rodiče, ale základní potřeby mladých zůstávají stejné.

Možná nakonec budeme solidním kompromisem mezi tím, co bylo, a tím, co bude.

Klára Zapletalová, gymnázium v Kroměříži, 4. ročník

KDE KONČÍ IDEÁLY

RESPEKT 6/09

Vážení,

ne že by na tom nějak zvlášť záleželo, ale když v uvedeném textu představujete pana Pelána jako jednoho z renomovaných překladatelů, který je odborníkem na italskou a francouzskou literaturu a nositelem snad všech tuzemských ocenění v oboru včetně vyznamenání ve Francii a v Itálii, je zvláštní, že prohlašuje: „V malých zemích, jak vidíme na příkladech Norska a Holandska, když chce mít stát nóbl kulturu, tak si na ni musí připlatit.“

Štve nás, že si nás v cizině pletou s Čečnou, ale naprostá většina místního tisku píše o Holandsku, přestože takový stát není. Dáváme do jednoho pytle Anglii s Francií a Brno umísťujeme do Čech. Píšeme Saudská Arábie a Mauretánie a Irán. Nakonec je to úplně jedno. Nicméně v článku s takovým názvem je to poněkud patafyzické.

Jakub Šofar

JAK SE RUŠÍ POPLATKY

RESPEKT 7/09

Nejde jen o třicet korun

K vašemu článku bych chtěl napsat toto: ti lidé v lékárnách nestojí fronty kvůli třiceti korunám, za které by si mohli koupit třeba pivo. Když si jde pro léky moje tchyně – důchodkyně, zaplatí na poplatcích 180 Kč. To je u nás na venkově pro pracujícího mzda minimálně za dvě hodiny práce. To už se vyplatí si půl hodinky postát. Já osobně s poplatky souhlasím a budu je platit dál. Pomyslete ale na to, že pro někoho to je opravdu značný výdaj.

Karel Růžička, Opava

Odpověď

Odpověď nařízená Obvodním soudem pro Prahu 1 společnosti Respekt Publishing:

V Respektu 46/03 byl dne 10. 11. 2003 na str. 6 uveřejněn článek Se Šloufem do Iráku, v němž o Mgr. Milanu Jedličkovi byla uveřejněna tato skutková tvrzení: „V neposlední řadě šokovala přítomnost Čechoameričana Milana Jedličky, který byl v USA namočen do skandálu s pokusem prodat v osmdesátých letech zbraně za miliardu dolarů do embargovaného Íránu“ a „Jedlička byl v USA trestán za falšování směnek“.

Odpověď: Mgr. Milan Jedlička se zbraně nikdy nepokoušel prodat do Íránu a nebyl v USA trestán za falšování směnek.