Vlek za chalupou

Ivan Derer

(1967) vystudoval ČVUT. V roce 1995 nastoupil k firmě Nokia Telekomunikace (Networks), kde zůstal dvanáct let. Pracoval v Německu, České republice, Argentině a Brazílii. Od roku 2003 začal psát literární a hudební texty. Koncem března vyjde v Respekt Edici knižní výběr textů z jeho blogu na Respekt.cz.

Je to pár let, co jsem to poprvé slyšel. Za chalupou prý vyroste lyžařské centrum. Vtip mi umrzl na rtech ve chvíli, kdy jsem uviděl, jak vykácený les odváží náklaďáky někam pryč. Našel jsem si na internetu web chystaného alpského zimoviska. Na skice obrovské hory se to barví červenými a modrými sjezdovkami, jaké známe ze Špindlu nebo Kaprunu, velkými parkovišti a kapacitními vleky. Informacemi o největším snowparku pro snowboardisty v nejmenší vzdálenosti od Prahy.

Aktuální vrstvou sněhu nula. (Po Velkém sněžení 15 cm – pozn. ID). Vrstva sněhu nula je něco, co jsem za chalupou vídal v zimě desítky let poměrně běžně. Problém bude však jistě brzy vyřešen instalací velkokapacitních sněhových kanonů a jejich neustávajícím provozem během dne i noci.

Napadlo mě, že hluk z kanonů možná odradí zvířata od okusování našich jabloní, protože konstantní zvuková kulisa připomínající sluchové vjemy při cestování letadlem jim určitě zkazí chuť. Jeda dále na pozitivní vlně, do které se občas schoulím při sledování něčeho hrozného, mě napadlo, že to třeba bude nakonec dobré, protože u dolní stanice vleku, která je skoro ve stejné nadmořské výšce 550 metrů jako jeho horní stanice, jsem vypátral bufet.

Nejbližší hospoda je od chalupy půl hodiny ostrou chůzí lesem, a tak jsem si říkal, že si aspoň budu mít kam odskočit na jedno rychlé pivo. Po chvíli mě ale bohužel zmíněná pozitivní nálada opustila a začala mnou zmítat nenávist k lidem, kteří takovýmhle způsobem ničí úplně zbytečně život kolem nás.

Vydal jsem se ke sjezdovce. Na hlíně bývalého lesa trůnila rolba. Její červená barva esteticky pitomě kontrastovala s tmavě hnědou barvou ornice a smutnou zelení okolního vykáceného lesa. Nikde nikdo. Došel jsem k alpské boudě na louce a vzal za kliku. Ze země na mě koukala odvodňovací trubka. Bylo zavřeno, v alpském centru na středočeské louce nikdo nebyl.

Pár kilometrů od nás je další oběť tohohle novodobého českého šílenství. Monínec, kde jsem jako dítě jezdil na kletru, se za 120 milionů korun transformoval do makabrózního chrámu lyžařů a vůbec všech milovníků přírody. Padesát mega z eurofondů bylo potřeba prostavět na svahu, kde se normální sněhová pokrývka v minulosti objevovala spíše náhodou. Další miliony dalo město a soukromníci.

Myšlenky mi putují dál, zastaví se u lyžařského areálu Lipno, kde nová obrovská kapacita lanovek neodráží kapacitu infrastruktury, kde se člověk spíš srazí s někým na přeplněném svahu, než aby se dostal rychle na záchod.Musím se předklonit, abych tíhu dalších útočících myšlenek udržel.

Lyžařské závody na Pražském hradě, lyžařské závody v českých nížinách… Zimní areál na poušti v Dubaji! Ach.

Zazvonil mi telefon.

„Půjdeme se dnes podívat na Vyšehrad.“

„Proč?“

„Je tam prej ňákej závod na bruslích.“

Vzpomněl jsem si na Šemíka. Kdyby to chudák tušil…