Čekání na prezidenta

Slavnostně vyzdobené prostory se začínají pomalu naplňovat. Poslanci, senátoři a ministři přicházejí jeden za druhým: Jiří Paroubek s naditou aktovkou, Jiří Čunek s ruměncem ve tváři, komunista Miroslav Grebeníček, který přišel „především na slavnostní demokratickou volbu“. Je vidět i slavný rebel, bývalý poslanec ČSSD Miloš Melčák, v doprovodu muže v kožené bundě.

Fotografie: Pokračování zítra. (Jan Švejnar po pátečním druhém kole) - Autor: Tomki Němec

„Vy volové, co to tam máte za plakát?“ volá posměšně muž se strništěm na tváři ztichlým Hradčanským náměstím. Obrací se na dvojici aktivistů postávajících s transparentem „Volte budoucnost, volte Jana Švejnara“ před pruhovanou strážní budkou pod sochami gigantů u vstupu do Pražského hradu. U chodníku parkují přenosové vozy, policisté pečlivě prověřují doklady první skupinky novinářů. Je 8. února, devět hodin ráno a za hodinu má v neprodyšně uzavřeném sídle českých prezidentů vypuknout dlouho očekávaná volba hlavy státu. A předchozí týdny naznačily, že se dnes v památných zdech sídla symbolu české státnosti odehraje opravdové drama.

To si zase užijeme

Zatím tady ale panuje ticho a klid: policisté vedou po skupinkách novináře směrem do útrob hradního bludiště, na nádvoří se objevují první automobily s modrými majáčky a jako jeden z prvních aktérů dnešní volby je vidět lidovecký ministr Miroslav Kalousek, jak rozvážně kráčí přes nádvoří směrem ke Španělskému sálu. Právě tady se za pár minut začne odehrávat poslanecká a senátorská bitva o vítězství Václava Klause či Jana Švejnara.

V bílých zdech mramorového předsálí je ale už rušno. Dnes se akreditovaly tři stovky novinářů, technici staví na stojany kamery a rozsvěcují reflektory, mezi nimi se proplétají číšníci s plnými tácy chlebíčků, u bíle prostřených stolků první návštěvníci popíjejí kávu. Slavnostně vyzdobené prostory se začínají pomalu naplňovat. Poslanci, senátoři a ministři přicházejí jeden za druhým: Jiří Paroubek s naditou aktovkou, Jiří Čunek s ruměncem ve tváři, komunista Miroslav Grebeníček, který přišel „především na slavnostní demokratickou volbu“. Je vidět i slavný rebel, bývalý poslanec ČSSD Miloš Melčák, v doprovodu muže v kožené bundě. „Ano, je to ochranka, poskytli mi ji už dávno. Dostával jsem totiž anonymní výhrůžky. A že jde se mnou na volbu prezidenta, není nějak divné, je to zkrátka styl jejich práce,“ říká tichým, zakřiknutým hlasem.

V předsálí jsou za chvíli vidět z českého politického života snad úplně všichni: známé tváře moderátorů televizního zpravodajství, slavní novinoví komentátoři, mezi nimi se prochází hvězdy politických stran a se spokojenými úsměvy ve tváři dávají dychtivým žurnalistům první rozhovory. „Jsou to úplné žně,“ pochvaluje si novinářka z týmu televize Nova. Její kolega s mikrofonem v ruce zase rozjařeně pokřikuje na souseda: „To si zase užijeme, to bude opět tahanice a domů jen tak nepůjdeme.“

Ministr Cyril Svoboda se radí v hloučku postav nedaleko bufetu s širokou nabídkou baget, kokakoly i sušenek Telka, s koblihou na talířku přichází i občanský demokrat, předseda výboru pro obranu Poslanecké sněmovny Jan Vidím. Sice prý cítí obrovské napětí něčeho důležitého, jako „když se jednalo o radaru“, dnešní volbu ale přesto považuje za jasnou: vítězem bude zkrátka Václav Klaus. Opodál se opírá o stolek i hejtman Jihočeského kraje Jan Zahradník a i pro něj je jediným kandidátem Václav Klaus. „Švejnar je odněkud odpryč,“ utrhuje se bojovně. Naopak pro zelenou Kateřinu Jacques je Jan Švejnar „jako slušný člověk zajímavou alternativou“ a těší se, že „nad Hradem konečně zavlaje modrá vlajka Evropské unie“.

Hned vedle bufetu je pod mramorovou sochou T. G. Masaryka ozdobenou květinami nachystaná velkoplošná obrazovka. V rámci promítání historických dokumentů o volbě hlavy státu jsou právě vidět záběry Klementa Gottwalda. „To byla jasná a veřejná volba, doufám, že něco takového bez nějakých excesů proběhne i dnes,“ říká k projekci Vojtěch Filip z KSČM a míří spolu s proudem kolegů poslanců a senátorů do přilehlého Španělského sálu. Tam sice novináři nesmí, přes ramena ochranky s drátky u ucha jsou ale přece jen vidět ti dnes nejdůležitější: Václav Klaus a Jan Švejnar, nachystaní u dvou modře vyzdobených stolků.

Kulka a granát

„Vždy jsem postupoval nadstranicky a v souladu s ústavou,“ hřímá hlas Václava Klause z malých reproduktorů v předsálí Španělského sálu. Je deset hodin dopoledne, volbu nového prezidenta právě startují projevy obou kandidátů. Novináři s cedulkami na krku se shlukují před televizní obrazovkou, Jan Švejnar mluví o své ochotě naslouchat a přesvědčuje své volitele, že chce být prezidentem „poučeným, nikoli poučujícím“. A za potlesku vyzývá ke „společnému projektu vrátit politice úctu v očích občanů“.

Jeden za druhým následují další projevy: premiér Topolánek ho pojímá jako osobní vyznání Václavu Klausovi, který ho prý naučil „vlastenectví a nikdy nebyl ředitelem všehomíra“. A poslanecká vystoupení nabírají dosti bizarní ráz: Miroslav Grebeníček třeba veřejnosti připomíná, že „nejenom kulka a granát může zabít, ale i podlé slovo“. „Zatím mě to moc nebere,“ utrousí jeden z číšníků, mladík s vozíkem plným nádobí. Jeho kolegyně, slečna v bílé košili, má sice svého tajného favorita, ale zatím se musí hlavně věnovat „chlebíčkům a kávovaru“. Jejich šéf, asi čtyřicetiletý muž s knírem, si prezidentské volby také moc neužívá. „Jsem tady i s přípravami třetí den a už ani nevím, jak se jmenuju,“ říká a spěchá pro další zboží. Ani ostatní posluchači poslaneckých výstupů nejsou moc nadšení: poradci ministryně Džamily StehlíkovéJiřímu Hromadovi z Gay iniciativy na Klausovi vadí, že nemá důvěru v občanskou společnost, a nemůže mu zapomenout, že vetoval zákon o registrovaném partnerství. „Jan Švejnar podporuje práva menšin a usiluje o cosi, jako je ekologie ducha,“ říká Hromada zapáleně.

Mezitím pokračuje i kritika v sále, senátor Martin Mejstřík mluví o taktice zhasnutých světel. Václav Klaus opouští sál. Za ním spěchají ven i první netrpěliví kuřáci a vrhají se k připraveným popelníkům: senátor Jaroslav Kubera sice není nervózní, ale pro každý případ si prý vzal s sebou celý karton cigaret. Nedaleko odpočívá i sociální demokrat Vítězslav Jandák. Účastní se sice „své“ první volby prezidenta, není ale tak „excelentní a plná pohody“, jak si původně myslel. „Znám lepší divadlo,“ směje se Jandák.

Po přestávce na oběd to ale za zavřenými dveřmi Španělského sálu pomalu začíná vřít: poslanci a senátoři se už dlouhé hodiny dohadují, jestli má být volba prezidenta tajná, či veřejná. Tu a tam se těžké dveře do sálu, obklopené chumlem novinářů, otevřou, politici spěchají kamsi dál do přísně střežených kuloárů a žurnalisté se je marně snaží zastavit. Atmosféra začíná houstnout i v předsálí a mezi novináři se začíná spekulovat, která strana z jaké varianty vytěží nejvíc a kdo a komu kolik hlasů asi prodal. „Švejnar je Paroubkův bílý kůň, slouží mu jen jako beranidlo proti ODS,“ svěřuje se vzrušeně jeden z nich, starší muž v brýlích.

Nepřehledná hádka o způsob volby, těžko srozumitelná zákulisní jednání a tlak šéfů nejsilnějších stran na volební disciplínu dále stupňují už tak dost značnou nervozitu. V reproduktorech se začínají ozývat slova jako ostuda a Jan Bürgermeister připomíná, že se „hraje o důstojnost republiky“.

Nervózní je i Petr Pitthart, když vzpomíná na minulou prezidentskou volbu, kdy už vlastně jako téměř vítězný kandidát kvůli „tajným handlům“ na poslední chvíli prohrál. „Ale nebylo to tak negativní a pomlouvačné jako dnes,“ kroutí hlavou nad poslaneckou debatou. Vážný je i Karel Schwarzenberg.„Před sto třiceti lety vznikla na panství Orlík slavná česká hra Naši furianti a ještě dodnes ji náš ochotnický okresní soubor nedokázal nacvičit,“ říká. Jeho kolega z vlády Alexandr Vondra naopak připomíná, že na mezinárodních fórech to nebývá jiné. „Prostě to není tak jednoduché,“ komentuje parlamentní spor o způsob volby. Pro Jaromíra Štětinu je pobyt v Senátu i po dramatických zkušenostech bývalého korespondenta z válek na Balkáně a Afghánistánu drsným zážitkem. „Úplně vás to semele, ty žabomyší války okresního formátu. Je to velká ostuda,“ říká.

Vzrušeným davem se prodírá starý sehnutý muž, slavný režisér Jiří Krejčík. Prý i v devadesáti letech ho taková událost zajímá: „Jsem ale smutný,“ říká. „Bůh ví, kam to všechno spěje. Naposledy jsem tady viděl katafalk s Janem Masarykem.“

To je úspěch

V předsálí se rozsvěcí světla, venku se pomalu smráká, je kolem páté hodiny a zákonodárci se stále nemůžou dohodnout. Na novináře padá únava, v rukou se objevují sklenice vína, v popelnících se vrší nedopalky, v tiskovém středisku žurnalisté mlčky píší do počítačů své průběžné zprávy. V přestávkách mezi poradami poslaneckých klubů se na obrazovce promítá tenisové utkání českého týmu v Davis Cupu. V unavené náladě působí jako oživení příchod europoslankyně Jany Bobošíkové v ostře fialovém sáčku, novou tváří je i pražský primátor Pavel Bém. Okolo novinářů právě probíhá Jiří Paroubek – se strnulým zpoceným obličejem a vytřeštěnýma očima mizí kamsi do zákulisí. Média ale pomalu ztrácejí zájem: slečny od kamer si malují rty, fotografové sledují napínavý zápas.

Naproti těžkým dveřím se opírá o zeď menší muž, místní zdravotník. Prý už ošetřili pár poslanců s nevolnostmi: během „takové blbiny“ to prý není nic neobvyklého. V předsálí je volněji, zůstává jen pár desítek novinářů. Konečně se rozbíhá první kolo volby: žurnalisté kolem obrazovky se co chvíli dávají do smíchu a posměšně komentují zmatené počínání zákonodárců, kteří se jen s obtížemi orientují v tom, co přesně mají dělat. Po vyhlášení výsledků v devět večer už nikdo nic nekomentuje. Po druhém kole bez zveřejnění výsledků a po zmatcích se skutečnými počty hlasů páteční volba končí. Výsledky budou vyhlášeny až ráno. „Vypadalo to asi šíleně, ale kolem voleb se motalo příliš mnoho šíbrů a všelijakých lobbistů na to, aby pak zůstala tajná,“ vysvětluje postoj ke způsobu volby za Stranu zelených Martin Bursík. „Dokázali jsme prosadit veřejnou volbu a to je prostě úspěch. Obrovským úspěchem je i náš kandidát Jan Švejnar. Před pár měsíci by jistě nikdo nečekal, že vzbudí takové emoce, strach a obavy.“

Je po deváté večer, zklamaní novináři balí náčiní, předsálí se pomalu vylidňuje. Do nastalého ticha blikají rozmáchlá gesta televizního komentátora Václava Moravce.
Druhý den drama pokračuje a všechno začíná jakoby od nuly. Před vstupem do Hradu je tentokrát vidět transparent „Lidovci volte srdcem a ne peněženkami“. Dovnitř se pomalu trousí známé tváře ze včerejška, na obrazovce debatuje Václav Moravec, v bufetu nová obsluha chystá chlebíčky a kávu. V hloučcích novinářů se pomalu začíná mluvit o prognózách na dnešek: je toho hodně, jisté je, že všechny čeká další namáhavý den. Podle Marka Bendy z ODS je prý o vítězství dávno rozhodnuto, a právě proto budou sociální demokraté volit obstrukční taktiku. Pro Františka Bublana se zase „strašně“ chovají lidé z ODS: „Langer s Topolánkem chodí a vyhrožují,“ kroutí hlavou. „Tohle martyrium jsme si přímou volbou mohli odpustit.“ Poslanci mají za sebou noc plnou vyjednávání, v předsálí opět pomalu narůstá napětí, v kuloárech se horečně jedná, komunisté hlásí, že nebudou hlasovat a tím si vynutí úplně nové hledání prezidenta.

Předsedající právě vyhlásil před třetím kolem volby další, dnes už třetí pauzu. Je poledne, poslanci se rozchází do kuloárů: volba hlavy státu pokračuje. Ve dvě hodiny začíná třetí kolo. A už za půl hodiny je jasné, že žádný z kandidátů nezískal dost hlasů. Volba hlavy českého státu se o týden odkládá.