Editorial

Vzpomínám si na svůj šok z nástupu informačního věku, když jsem před patnácti lety dostal během minuty odpověď od přítele z Kanady na svůj první e-mail. V tom čase se právě rodily děti, které dnes nazýváme „net generace“, a my, navyklí hmatatelnému světu, s obavami či nadějí pozorujeme jejich život v novém vesmíru – na síti (str. 16–20). Jak říká učitel Petr Naske, české děti stále méně rozeznávají „hranice mezi monitorem a světem mimo něj“.

Je to asi správné: připravují se na budoucnost. Stanou se totiž součástí světa, který – zdánlivě hmatatelný, jako je supermarket – bude pod monitorem kamer vstupujících do mysli nakupujícího. Tak to alespoň předpokládá týdeník The Economist, podle něhož „znečištění soukromí“ při nakupování probíhá ve velkém už dnes (str. 34–36).

Zasloužíme si to, neboť jak píše v eseji v příloze Čtení na Vánoce (str. 69–71) Jan Balabán, při nakupování v supermarketu „nejde o život, jde o to nějak se zabavit, nějak se života zbavit“. A také vede trvalý spor se svými dětmi o tom, že „zábava je jen pokračováním nudy jinými prostředky“.

Jenže zábava může být také velmi vážná věc, přesněji řečeno vážný problém. Protože z českých televizí zmizel opravdu dobrý humor, tedy ten typ zábavy, který není „pokračováním nudy“, ale je katalyzátorem změn ve společenském vědomí (str. 44–49). Kam zmizela Česká soda, kde jsou její tvůrci, kam se vytratil pověstný český humor a byl někdy vůbec? Závěr, k němuž dospěli Marek Švehla a Jan Gregor, naštěstí obsahuje jistou naději.

Vážené dámy a pánové,

příjemné vánoční čtení

a hezké svátky vám přeje

MARTIN M. ŠIMEČKA