Šifra zvaná Pákistán

Tereza Engelová

(1976) je novinářka, dokumentaristka. Pracovala v zahraniční redakci ČT jako reportérka a moderátorka pořadů Objektiv a Evropské události. Byla zvláštní zpravodajkou ČT v krizových oblastech. Vystudovala dokumentární film na University of London. Nyní žije v Pákistánu a vyučuje na dívčí univerzitě.

V souvislosti s útoky v indické Bombaji se rozpoutala debata o míře možného napojení pákistánské tajné služby (ISI) na islámské radikální skupiny, jako je Laškare Tajjiba. I když to Pákistán odmítá, plno indicií napovídá, že bezpečnostní složky s fundamentalisty minimálně udržují kontakty.

My dodáme peníze, vy nám za to bojujte s teroristy. Tak by se dal velmi zjednodušeně popsat scénář, podle kterého fungovaly americko-pákistánské vztahy po roce 2001. Washington investoval za sedm let do pákistánské armády kolem osmi miliard dolarů. Občas se vyskytlo podezření, že část těch peněz vojáci a tajné služby využívají nikoli na boj s terorismem, ale na posílení vlastních zájmů v Kašmíru (tedy i k možnému výcviku mudžáhidů). Pákistánská vláda nařčení elegantně odrazila zrušením výcvikových táborů a zákazem pěti nejmilitantnějších prokašmírských hnutí (mezi nimi i Laškare Tajjiba). Většina se ale jen přejmenovala a fungovala dál, tábory se přesunuly jinam, Američané však neměli energii to řešit. Jejich hlavní zájem se upnul na Irák a ve vztahu k Pákistánu bylo důležité, že odtud nehrozí útok, že přes něj mohou být zásobovány jednotky NATO v Afghánistánu, a když se vyvine nátlak, pak místní tajné služby poskytnou i cenné informace (zpočátku to byly i hledané osoby). Pákistánská armáda a ISI měly při řešení narůstajícího fundamentalismu relativně volnou ruku a je jasné, že při tom nezapomínaly na své zájmy. Fakt, že se od „spojeneckých“ zájmů značně liší, si musí Západ už konečně uvědomit.

O co jde armádě především

Udržet bezpečnost státu, jehož hlavní ohrožení představuje Indie. To je myšlenka, na které vyrostly generace pákistánských generálů i členů tajných služeb a na níž zakládají svou sílu. Opustit tento koncept by znamenalo podkopat výlučnou mocenskou pozici v zemi a to nikdo z bezpečnostních složek nedopustí. Ať jsou plány současné vlády jakékoliv.

Nejen Kašmír, ale i Afghánistán je silnou kartou v mocenské hře s Indií. Dokud zemi ovládal spřátelený Tálibán, neměl Pákistán důvod k obavám. Když se však moci ujala proamerická vláda, vliv Islámábádu rychle klesal a naopak posílila pozice Dillí. „Washington říká, že ISI má přerušit veškeré vazby s Tálibánem a kašmírskými mudžáhidy, to však naše bezpečnostní složky nekoupí. Obrana státu má prioritu i před nesouladem v rámci koalice,“ upozorňuje nejmenovaný vládní představitel na převládající názor tajných služeb.

V této souvislosti by si západní spojenci měli položit základní otázku. Hodí se vůbec Pákistánu klid v Afghánistánu a jeho pohraničí? Je to v jeho „národním zájmu“? A pokud ne, jak přesvědčit nikoli slabou vládu, ale armádu, aby změnila názor?

Dokud koalice nenajde na tyto otázky jasné odpovědi, nepohne se vývoj v regionu k lepšímu a je dost dobře možné, že z peněz, které má Pákistán od USA dostat v příštím roce na boj s terorismem, ho bude naopak a zřejmě ne poprvé sponzorovat.