Australské sorry
Nový premiér Kevin Rudd si v těchto dnech připravuje omluvu, kterou jeho předchůdce sveřepě odmítal. Zatímco John Howard prosazoval romantizující výklad bělošského osídlení, pokusí se jeho přemožitel z listopadových voleb naslouchat názorům Austrálců, kteří příchod bělochů na kontinent vnímají spíše jako invazi.
Australané své vlasti někdy přezdívají „lucky country“, šťastná země. Rachel Willika si však štěstí představuje jinak. Třiačtyřicetiletá domorodá Australanka žije se svými šesti dětmi ve vesničce Eva Valley na okraji pouště na severu kontinentu. Rachel si ještě pamatuje, jak její otec do okolní přírody chodil lovit zvířata. Jenže místní fauna podlehla náporu importovaných živočišných druhů, a proto dnes již tradičním způsobem nikdo nepřežije.
Najít zaměstnání není v zapadlé osadě možné, a tak je Rachel ráda i za přivýdělek z šestnáctihodinové týdenní výpomoci v místní škole. Živobytí Rachel a její rodiny, stejně jako prakticky všech sousedů, proto závisí na státních dávkách. V Eva Valley, kde žije tři sta obyvatel, však není ani jeden obchod a nejezdí odsud ani žádná hromadná doprava. Pro cestu na nákup do sto kilometrů vzdáleného města Katherine si tedy Rachel musí vzít taxi, za které prý každý měsíc vydá polovinu svých sociálních dávek.
Řeka grogu vystoupila z břehů
Někteří obyvatelé Eva Valley si vloni v červnu mysleli, že zažívají déjà vu. Do pouštní osady totiž přijeli uniformovaní vojáci a do hlav starších Austrálců se vrátily noční můry z mládí. Až do sedmdesátých let minulého století jim totiž vojáci a policisté brali děti a převáželi je na převýchovu do bělošských rodin a dětských domovů, kde měly zapomenout na svůj původ. Někteří z tří set…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
