O vině a studu

Dobrý politický skandál má standardní strukturu: odhalení tajemství, pobouření veřejnosti, svár o „pravdu“ a vyústění v podobě nějakého řešení. Zažili jsme v naší mladé demokracii těch skandálů dost a je to tak dobře: skandál totiž kupodivu může plnit také pozitivní funkci tím, že upozorňuje na to, že nějaká důležitá hodnota, něco mravně, právně či politicky podstatného bylo dotčeno, deformováno, zneužito či dokonce destruováno. Nicméně očistná funkce skandálu může být naplněna pouze za předpokladu, že se koná také jeho poslední dějství – totiž řešení.

Politický skandál v dnešní společnosti je samozřejmě nemyslitelný bez účasti médií, jejich role při odhalování tajemství a vzněcování citů je zásadní. Média však mohou sehrát také velice nežádoucí roli tím, že neustálou „změnou agendy“ odvádějí pozornost od jednoho skandálu k druhému, a tak se snadno zapomíná, zda ten minulý k nějakému řešení vůbec dospěl.

Pro české politické skandály poslední doby je příznačné, že jim chybí zejména jeden typ vyústění, jemuž jsme téměř zcela odvykli jako staromódnímu a do „naší“ doby nepatřícímu. Připomenu ho myšlenkou osmdesátiletého tvůrce teorie postindustriální společnosti Daniela Bella, který v roce 2007 tři dny v Paříži diskutoval s ruským sociologem Inozemcevem o „světě 21. století“. Bell mimo jiné rozvíjí myšlenku, že ruská literatura je plná…