Jak vybočit z řady

Prohlížím si pískovcovou skalní stěnu, která se nade mnou tyčí do výšky asi patnácti metrů. Snažím se zjistit, kudy by mě mohla „pustit“ přes své výčnělky, jamky, spáry. Důlky ve stěně pod vrcholem – voštiny – se mi nelíbí, mají ostré hrany, které se budou lámat.

Za deset minut jsem už dost vysoko, navázaný na laně a ověšený karabinami, smyčkami a trubkovými vrtáky. Dál se nedostanu, pokud se nějak nezajistím; chci do skály zasadit masivní železný kruh. Od vrtáku odletují kousíčky horniny, je úplně napružená nějakým tlakem – to mě neunese. Vybírám místo v přírodní prohlubni; tady se skála kupodivu chová lépe, jinak než v povrchové „kůře“.

O chvíli později jsem u voštinových „skořápek“. Křivdil jsem jim: mají na poklep jasný zvuk, a ačkoliv se okolní skála drolí, nelámou se, drží. Jako by celá jamka byla zevnitř napuštěná nějakým lakem.

Čím je člověk zkušenější, tím řidčeji jej skála překvapí. Až po letech lezení jsem však přišel na to, že řada mých pozorování může být důležitá i pro geomorfology (vědce zkoumající terénní tvary) a mé kolegy geology. Asi i proto, že při práci v terénu nemají tak silnou motivaci skálu „číst“ (nejen zrakem, ale také hmatem a sluchem) jako lezec – nejde jim o zdraví ani o život, a nejspíš ani netráví v terénu tolik času. Trochu nechtěně jsem tak získal materiál k řadě…