Pokrytectví na moři

Před třiceti lety zabíjela australská plavidla u západního pobřeží země vorvaně obrovské. Dělo se to s vládním požehnáním. Minulý měsíc však stála Austrálie v čele mezinárodních protestů proti plánu Japonska zabít 50 keporkaků. Japonsko pod sílícím tlakem oznámilo, že plán o rok nebo dva odsouvá. Změna názoru veřejnosti na lov velryb je dramatická, a to nejen v Austrálii.

Organizace Greenpeace zahájila protesty proti tomu, že Austrálie loví velryby, a vláda pověřila soudce ve výslužbě Sydneyho Frosta, aby tuto praxi vyšetřil. Jako znepokojený Australan a profesor filozofie, který se zabývá etikou našeho zacházení se zvířaty, jsem také podal podnět.

Neargumentoval jsem tím, že lov velryb by měl ustat, protože velryby jsou ohrožený druh. Věděl jsem, že stejný argument vznese mnoho ekologů a mořských biologů. Místo toho jsem uvedl, že velryby jsou společenští živočichové s velkými mozky, schopní těšit se ze života a cítit bolest – a to nejen bolest fyzickou, ale velmi pravděpodobně také stesk ze ztráty příslušníka svého hejna.

Velryby nelze zabíjet humánně – jsou příliš velké a i při použití výbušné harpuny je obtížné trefit zvíře do správného místa. Velrybáři navíc nechtějí používat velké množství výbušniny, protože to by velrybu roztrhalo na kusy, takže by nemohli získat co nejvíce drahocenného tuku či masa. Velryby se tedy loví harpunou, a proto obvykle umírají pomalu a bolestivě.

Není správné způsobovat…