Strach proti naději
Před tím zdrcujícím pondělkem minulého týdne jsem měl v úmyslu psát o politice strachu. Dnes musím přitvrdit: jde o politiku paniky. Pozoruji tady v Americe zblízka volební kampaň a jako hurikán Ike na mne odevšad doráží její defenzivnost, nervozita a úzkost.
Před tím zdrcujícím pondělkem minulého týdne jsem měl v úmyslu psát o politice strachu. Dnes musím přitvrdit: jde o politiku paniky. Pozoruji tady v Americe zblízka volební kampaň a jako hurikán Ike na mne odevšad doráží její defenzivnost, nervozita a úzkost.
Barack Obama sice ještě stále mluví o „odvaze k naději“, ale začíná to znít stejně rozpačitě jako projevy Johna McCaina. Bez ohledu na Sarah Palinovou, v těchto volbách jde o strach „střední vrstvy“ (v této kategorii se vidí více než polovina Američanů). Jde o „obyčejné lidi“, kteří se strachují o své domovy, o svou práci, o své zdraví a o své úspory.
Co uslyšíte v kavárně
Pondělní pád Lehman Brothers a prodej Merill Lynch potvrdily, že jsme svědky toho, co Obama ještě ten samý den nazval „nejvážnější finanční krizí od velké hospodářské krize“. Legendární Alan Greenspan, bývalý dlouholetý šéf americké centrální banky, přiznal, že tato krize je nejhorší v jeho životě a že něco podobného se stává „jednou za půl století, možná jednou za celé století“.
Amerika je země, v níž se žilo nad poměry, jakov nějakém zadluženém zámku až po uši.Američané měli přitom důvodů ke strachu dost už i předtím. Minulý měsíc narostla nezaměstnanost k 6,1 procenta. Ceny domů se řítily dolů, ceny benzinu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu