Válka podle scénáře

Gori je Stalinovo rodné město. Když se ruské tanky valily kolem generalissimovy sochy na Stalinově náměstí a těch pár obyvatel, kteří zůstali, bezcílně bloumalo po vybombardovaném městě duchů, kdo ví, možná Stalinova socha věnovala Vladimiru Putinovi uznalý úsměv… V roce 1921 okupovali Gruzii bolševici. A dnes Rusko poprvé od rozpadu Sovětského svazu provedlo invazi do suverénního státu.

Gruzie byla kdysi perlou ruského impéria a Rusko se nikdy v duchu nesmířilo s tím, že je z ní dnes nezávislý stát. Tento měsíc promítlo Rusko své nostalgické snění do praxe. Okupovalo Abcházii a Jižní Osetii – dvě separatistické oblasti Gruzie –, uzavřelo blokádou životně důležitý přístav v Poti, potopilo gruzínská plavidla, zničilo část infrastruktury, zablokovalo hlavní dálnici ze západu na východ a bombardovalo a částečně okupovalo gruzínská města, mimo jiné i Gori.

Západní diplomaté a politici přispěchali do Moskvy a do gruzínského hlavního města Tbilisi ve snaze zprostředkovat příměří. Vestibul hlavního tbiliského hotelu připomínal shromáždění OSN. Dvanáctého srpna se Rusko po rozprášení malé gruzínské armády rozhodlo, že je načase přestat. Několik hodin před příletem francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho do Moskvy oznámil ruský prezident Dmitrij Medveděv konec ruské „operace k vynucení míru“. Podle jeho slov byl agresor „potrestán a jeho vojenské síly dezorganizovány“. Poté podepsal ruský prezident plán příměří, který do Moskvy přivezl Nicolas Sarkozy.

Téhož dne se na třídu Rustaveliho, hlavní tbiliskou ulici, vyhrnuly stovky tisíc Gruzínců. Zpívali a recitovali verše. Malý, hrdý gruzínský národ rapsódů zůstal semknutý. Večer lidé zapálili svíčky a mávali vlajkami – gruzínskými, ukrajinskými a arménskými. Na témže místě sovětské jednotky téměř před dvaceti lety brutálně rozehnaly demonstraci, jejíž účastníci vyhlásili nezávislost Gruzie na Sovětském svazu.

Oč vlastně v celé věci šlo? Zjevně o víc než jen o Abcházii a Jižní Osetii, jak tvrdí Rusko. Nešlo ani jen o to, potrestat Gruzii za její ambice začlenit se do NATO, či o pokus svrhnout horkokrevného gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho. Jde o to, že nacionalistické Rusko opět zvedá hlavu. Znovu proniká na Kavkaz, vytlačuje odtud jiné vlivy a získává zpět pozice, které podle svého názoru ztratilo od konce studené války.

Skutečnost, že za Gruzií stojí Západ, z ní dělá obzvláště lákavý cíl. Je to vše odveta za ponížení, jež Rusko utrpělo v devadesátých letech, a ruská odpověď na bombardování Bělehradu silami NATO v roce 1999 a na americkou invazi do Iráku. „Když můžete vy, můžeme i my“ – taková je logika ruského útoku.

Rusko svým útokem zároveň nakreslilo na mapu Evropy tlustou červenou čáru, kterou západ a NATO nemají překračovat. A tak jako v každé válce byly ve hře i významné subjektivní důvody. Vezmeme-li v úvahu osobní nenávist Vladimira Putina k Michailu Saakašvilimu a skutečnost, že Putin mohl ke své vendetě využít celou ruskou armádu, byla válka takřka nevyhnutelná.

Ve vzduchu se stále ještě vznáší dým bitvy a nedá se říci, kdo ji začal. Vzhledem k rozsahu a rychlosti ruské reakce však musela scénář k této válce sepsat Moskva.

Kdo je vinen?

Řinčení šavlí bylo v obou hlavních městech slyšet celé měsíce, ne-li roky. Rusko na Gruzii uvalilo sankce a udělalo zátah na Gruzínce v Moskvě. Na oplátku za letošní uznání nezávislosti Kosova navázal prezident Putin oficiální styky s vládami Jižní Osetie a Abcházie. Když si mu Michail Saakašvili telefonicky stěžoval a poukazoval na to, že Západ je pro zachování územní celistvosti Gruzie, Vladimir Putin, který si potrpí na zemité výrazivo, mu údajně řekl, ať si prohlášení Západu strčí někam.

Na sklonku jara se do sebe Rusko a Gruzie málem pustily kvůli Abcházii, ale diplomaté obě strany od sebe odtrhli. Válka v Gruzii se stala oblíbeným tématem moskevské šeptandy. Pak se dění náhle přesunulo do Jižní Osetie, mnohem menší povstalecké oblasti, kterou od Ruska dělí hřbety Kavkazu. Počátkem července provedlo Rusko u hranic s Jižní Osetií rozsáhlé vojenské cvičení. Zároveň nad oblastí přelétala ruská letadla, aby podle slov ruské strany „zjistila, jaká je situace“, a „zchladila horké gruzínské hlavy“.

Změna dějiště by s odstupem času neměla nikoho překvapovat. Na rozdíl od Abcházie, kterou od zbytku Gruzie odděluje nárazníková zóna, je Jižní Osetie maličká oblast sestávající z gruzínských a jihoosetinských vesnic, která se dala do války zatáhnout daleko snadněji. V jejím čele stojí mafián Eduard Kokojty, někdejší sovětský úředník, a fakticky jí vládnou ruské bezpečnostní služby. Žije z pašování a ruských peněz. Jak to formulovala ruská novinářka Julie Latyninová:„Jižní Osetie je společný podnik generálů KGB a jednoho osetinského gangstera, kteří společně využívají prostředky poskytované Moskvou na boj s Gruzií.“

Počátkem srpna došlo mezi gruzínskými jednotkami a silami jihoosetinských separatistů ke střelbě a útokům výbušninami. Jižní Osetie vyhodila do povětří nákladní auto s gruzínskými policisty a napadla gruzínské vesnice. Gruzie na oplátku ostřelovala hlavní město Jižní Osetie Cchinvali. Sedmého srpna se gruzínští a jihoosetinští zástupci sešli k přímým rozhovorům, které měla usnadnit přítomnost ruského diplomata. Podle gruzínského ministra Temura Jakobašviliho se ovšem zmíněný ruský diplomat vůbec nedostavil.

Co se stalo poté, už tak jasné není. Rusko tvrdí, že prezident Saakašvili zrádně porušil jednostranné příměří, které těsně předtím vyhlásil, dal povel k drtivému útoku na Cchinvali, začal etnicky čistit jihoosetské vesnice a způsobil smrt dvou tisíc lidí. Podle Gruzínců porušila příměří jihoosetinská strana. Podle slov prezidenta Saakašviliho ovšem vyprovokoval gruzínskou odezvu až pohyb ruských jednotek Rokským tunelem, který spojuje Jižní Osetii s Ruskem. Představitel amerického ministerstva zahraničí Matthew Bryza říká, že ho ve dvě hodiny v noci 7. srpna vytáhli z postele zprávou, že Gruzie ruší příměří. „Snažil jsem se Gruzínce přesvědčit, aby to nedělali,“ dodává.

Téže noci zahájili Gruzínci ostřelování Cchinvali a vtrhli do města. Vzápětí napochodovala do země ruská armáda – tytéž jednotky, které se před měsícem zúčastnily vojenského cvičení. A Rusko předložilo světu zdánlivě jednoznačný obraz: Gruzie si počínala jako bezohledný a nebezpečný agresor a Rusko mělo coby garant míru v této oblasti povinnost chránit oběti.

Reakce Ruska se dala očekávat. Téměř všichni pozorovatelé se shodnou na jedné věci: Saakašvili se dopustil katastrofální chyby, když se nechal nalákat do ruské pasti. Jak říká Carl Bildt, švédský ministr zahraničí: „Když máte na vybranou, zda nedělat nic, nebo udělat hloupost, je lepší nedělat nic.“ Saakašvili ovšem nadále obhajuje své rozhodnutí. „Každá gruzínská vláda, která by se zachovala jinak, by okamžitě padla,“ nechal se slyšet.

Saakašvili nese odpovědnost za to, že nezvládl spory mezi Gruzií a jejími enklávami a dotlačil je do rukou Ruska. Ale bez ohledu na jeho chyby a rozmary je tvrzení Ruska, že chtělo Gruzínce „donutit k míru“, absurdní. Přes zvěrstva, která si Jižní Osetie a Abcházie na začátku 90. let vytrpěly za brutální nacionalistické vlády gruzínského prezidenta Zviada Gamsachurdii, vycházeli Jižní Osetinci s Gruzínci mnohem lépe než Abchazové. Aktivně obchodovali na černém trhu (se kterým Saakašvili v roce 2004 skoncoval) a mírumilovně žili bok po boku.

„Gruzínci mi vždycky pomáhali a nepřipadám si teď pod tlakem,“ říká žena z Jižní Osetie, která po ruském útoku uvázla v Gori. V Abcházii byste něco takového slyšeli jen zřídka. Saakašviliho nacionalistický přístup k separatistickým konfliktům situaci rozhodně neprospěl, ale nebýt ruské podpory zkorumpovaného režimu v Jižní Osetii, ani jedna strana by se do války nepustila.

Děsivá vyprávění

Rusko bylo připraveno na válku nejen vojensky, ale také ideologicky. Jeho kampaň byla drsně přímočará, avšak účinná. Zatímco armáda vypouštěla bomby na Gruzii, Kreml bombardoval své vlastní obyvatelstvo propagandou neuvěřitelnou i na ruské poměry. Dobře tuto náladu vystihuje výrok jednoho ruského poslance: „Dnes je jasné, kdo jsou strany tohoto konfliktu. Jsou to USA, Velká Británie, Izrael, které se podílely na výcviku gruzínské armády, a Ukrajina, která jí dodala zbraně. Jsme v situaci, kdy čelíme agresi NATO.“

Putin v roli hlavního hrdiny této války odletěl v džínách a sportovní bundě na ruskou stranu kavkazských hor, aby si z první ruky vyslechl hrůzostrašná vyprávění uprchlíků, od upalování mladých děvčat zaživa až po zabíjení nemluvňat a tanky přejíždějící staré ženy a děti. Tyto výpovědi rozpoutaly protigruzínskou a protizápadní hysterii. Zdálo se, že Rusko se nechová jinak, než jak si vedl Západ při svých „humanitárních“ intervencích.

Byl tady však jeden rozdíl. Rusko řešilo krizi, kterou záměrně vyvolalo. Jako hlavní zdůvodnění vojenského zásahu uvádělo ochranu svých vlastních občanů. Brzy po Putinově příchodu do Kremlu v roce 2000 začala ruská vláda vydávat pasy Abchazům a Jižním Osetincům a současně si přisvojila úlohu neutrálního strážce míru v tomto regionu. Když pak vypukly boje mezi Gruzií a Jižní Osetií, tvrdilo Rusko, které zavraždilo desetitisíce vlastních občanů v Čečensku, že musí bránit své státní příslušníky.

Jak ale říká Bildt, „neměli bychom zapomínat na to, jak Hitler zhruba před půl stoletím uplatňoval stejnou doktrínu, aby oslabil a napadl velké části střední Evropy.“ Když Rusko označovalo Gruzii za zemi vedenou fašisty, samo vykazovalo známky syndromu, který odsuzovalo. A zjevně mu nevadilo, když milice z Jižní Osetie rabovaly a vypalovaly gruzínské vesnice, jak o tom referovala organizace obránců lidských práv Human Rights Watch (HRW).

Hlavními oběťmi této války jsou civilní obyvatelé Jižní Osetie a Gruzie. Z vojenského hlediska Putin zvítězil, což není příliš překvapivé. Ale Rusko zatím z tohoto vítězství vytěžilo jen poničenou pověst, zpřetrhané vztahy s Gruzií, kontrolu nad separatistickými enklávami (které ovládalo už dříve) a strach ostatních bývalých sovětských republik. Prezident Saakašvili, který při svém zvolení slíbil, že zemi znovu sjednotí, se této možnosti nenávratně vzdálil.

Co se bude dít teď?

Dohoda o příměří byla podepsána, ale pořád ji ještě zbývá uskutečnit. Začátek se nejevil jako příliš dobrý – jak v Gruzii, tak v Jižní Osetii docházelo k rabování, zabíjení a znásilňování. Američané 13. srpna oznámili, že vyšlou do Gruzie vojenská letadla a námořní síly s humanitární pomocí. Na Rusy, kteří se brzy nato začali stahovat, to zjevně udělalo větší dojem než předběžná dohoda Evropské unie o vyslání pozorovatelů, kteří budou dohlížet na dodržování příměří. Bylo také svoláno zasedání NATO, které mělo přehodnotit vztahy s Ruskem.

Hodně teď bude záležet na tom, jak daleko chce Rusko zajít a zda bude požadovat Saakašviliho hlavu. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov prohlásil v důvěrném rozhovoru s americkou ministryní zahraničí Condoleezzou Riceovou, že prezident Saakašvili by měl odejít. Rozhovor se dostal na veřejnost v Radě bezpečnosti OSN, což Rusy rozlítilo. Oni se prý nebudou snažit prezidenta Saakašviliho svrhnout, ale prostě s ním odmítnou jednat.

Ostatní bývalé sovětské republiky, mimo jiné Ázerbájdžán, Arménie a Ukrajina, se poučily o ruské schopnosti uplatňovat vliv a také o chatrnosti závazků Západu. Neschopnost Ameriky zastavit Rusko nebo ho odradit od útoků na menší sousedy byla v průběhu posledního týdne v Gruzii až příliš patrná.

Přesto za útok na Gruzii nakonec zřejmě nejvíc zaplatí Rusové. Tato cena půjde výrazně nad rámec toho, jaké sankce mohou uvalit Amerika nebo Evropská unie. Jako každá zahraniční agrese povede i ta současná k dalšímu potlačení osobní svobody v Rusku.

Válka v Gruzii přesvědčivě ukázala, kdo v Rusku vládne. Stejně jako Putinovi válka v Čečensku v roce 1999 pomohla dostat se k moci, válka v Gruzii ho může u moci udržet po mnoho dalších let. Jak prohlásila Lilja Ševcovová z moskevského střediska Carnegieovy nadace, pokud měl Dmitrij Medveděv vůbec kdy nějakou šanci, že jeho prezidentské období bude pro Rusko obdobím liberalizace, tato příležitost je nyní pryč. Válka v Gruzii prohloubí izolaci Ruska. Nejhorší na tom je, že dál nahlodá už tak chatrnou morální strukturu ruské společnosti a povzbudí v lidech agresivitu a nacionalismus. Už po nějakou dobu směřuje tato země k autoritářskému, nacionalistickému, korporativistickému státu. Po válce v Gruzii by mohla do této kategorie spadnout definitivně.

© The Economist Newspaper Limited, London 2008