Zasvěcená samota

Nemáme na mysli osamělost uprostřed velkoměsta, nejednou doprovázející sociální neúspěch, nemoci nebo různé druhy závislostí. Samota motivovaná duchovními pohnutkami u nás oficiálně vymizela během josefínských reforem, které zrušily finanční a hmotné podpory poustevníků všech řádů a kongregací. Pojem „poustevník“ se od konce 18. století stal podobným klišé jako třeba „rytíř“ nebo „loupežník“ – něčím, co lze použít přeneseně nebo jako obsahově vyprázdněný pojem z historie. Málokdo již měl příležitost si povšimnout, že situace se zvolna mění a starý archetyp opět ožívá.

Dobře to vědí znalci moderního křesťanství, poustevníci sami – a pak hrstka lidí (jako je autor tohoto článku), kteří se z nějakých důvodů pohybují tak často mimo lidská sídla a obvyklé cesty, že se s poustevníky, poustevnou či bezprostředními reakcemi na jejich existenci setkali.

Kodex církevního práva uznává poustevnictví jako jednu z forem zasvěceného života opět od roku 1983; předchozí kodexy tuto možnost nepřipouštěly. Kánon říká, že jde o poustevnický život, „jímž křesťané prostřednictvím přísnějšího odloučení od světa zasvěcují svůj život ke chvále Boha a spáse světa…“ K uznanému zasvěcení je třeba, aby poustevník veřejně slíbil život v chudobě, čistotě a poslušnosti (míní se poslušnost k evangeliu i k vlastní vůlí stanovenému způsobu života) a aby…