Privatizace (právního) státu

Jan Komárek

(1978) je doktorandem na Právnické fakultě Oxfordské univerzity, kde rovněž vyučuje právo EU. V letech 2004–2006 pracoval pro vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudním dvorem.

„Ministerstva uzavírají stamilionové smlouvy s externími advokáty,“ informovala minulý týden Mladá fronta Dnes. Ministr Schwarzenberg si pro změnu nechal prošetřit postup státních orgánů ve věci Jiřího Čunka soukromou agenturou Kroll.

Je tedy soukromá sféra v řešení právních problémů opravdu o tolik lepší než státní správa? Záleží na tom, co si pod pojmem „lepší“ představujeme.

Zbytečné zastupování ministerstev advokáty nedávno odmítl Nejvyšší správní soud. Neměli by mít právníci úřadu dostatečnou erudici, získanou každodenní praxí? Soud z tohoto důvodu nepřiznal státu náhradu nákladů řízení, i když ve sporu uspěl. Nenechme se však mýlit. Příjem advokátní kanceláře nezaplatil imaginární „stát“. Zaplatili jsme jej my všichni z našich daní.

Proč to tedy úřady dělají? Jedno vysvětlení je temné: aby nechaly vydělat spřízněným advokátním kancelářím. Nekonečný případ bývalé ministryně zdravotnictví Součkové je příkladem. V kauze Diag Human zastupoval ministerstvo advokát, který podle informací České advokátní komory „zkušenosti sbíral hlavně v případech rozvodů a dalších běžných sporů“, navíc na základě hrubě nevýhodné smlouvy. Kolik takových smluv mají různá ministerstva uzavřených?

„My za nic nemůžeme“

Druhým motivem může být snaha politiků vytvořit si alibi. Jak jinak si lze třeba vysvětlit skutečnost, že v kauze regulovaného nájemného zastupuje stát před Evropským soudem pro lidská práva advokátní kancelář, která před tímto soudem vystupovala v několika málo případech? Vládní zmocněnec jich má za sebou bez nadsázky stovky. V Česku nenajdeme kvalifikovanější právníky pro štrasburské spory než ty, kteří pracují na ministerstvu spravedlnosti.

Jenže pokud stát svůj spor prohraje, vláda bude moci říci: „Udělali jsme pro náš úspěch vše. Najali jsme profesionály.“ Pravdou ovšem je, že zaplatíme zcela zbytečně o několik desítek milionů navíc za právní zastoupení, které mohl zajistit vládní zmocněnec.

Nejde jen o peníze. Stát se zároveň zbavuje své odpovědnosti. A zde se dostávám k pojítku s detektivy prošetřujícími naši justici. Neměli bychom tak snadno podlehnout dojmu, že je v rukou „soukromých expertů“ veřejný – tedy náš – zájem ochráněn nejlépe. A neměli bychom tak snadno věřit politikům alibi, které si najímáním soukromníků pořizují. Daleko spíš bychom měli požadovat, aby si stát dokázal udržet kvalifikované právníky.

Inspirací by mohla být Evropská komise. Ta má svoji právní službu – elitu mezi bruselskými právníky. Co kdyby si něco podobného pořídilo i Česko? Neříkám, že by si tato služba nemohla na některé případy najmout advokáty. Musela by však takový krok ve vlastním zájmu odůvodnit, aby obhájila svou výjimečnost. Zároveň by zakázky v rukou jednoho úřadu byly lépe kontrolovatelné.

Domnívám se, že by to v mnoha ohledech skutečně bylo pro stát „lepší“. A levnější pro nás všechny.