Když dovolená, tak dovolená

Celý den nic nedělat a někdy ani nepromluvit, to byl pro Tomáše Brychtu dost velký nezvyk. Protože za posledních patnáct let pořád jenom mluvil, telefonoval, psal e-maily, organizoval. Deset, dvanáct, ale třeba i čtrnáct hodin denně a o víkendech. Když už si vzal dovolenou, nebýval pryč déle než týden. Majitel tří hotelů, cestovní kanceláře a několika autobusů cítil, jak ho to po té době zmáhá. „Viděl jsem, že už neudělám tolik práce jako dřív a že z výsledků už nemám takovou radost. Ze sezení mě bolela záda, necítil jsem se dobře,“ vypráví v recepci úplně běžného smíchovského hotelu docela nenápadný podnikatel, který však hlásící se vyhoření vyřešil hodně nestandardně.

Loni na jaře odjel do meditačního centra v oblasti Mandrem v indickém státě Góa. Tři týdny žil v domku na kůlech, dvakrát denně cvičil jógu, jedl vegetariánskou stravu, meditoval, mluvil málo, a když byl vyhlášený den ticha, nemluvil vůbec. Tělo i mozek se pročistily, a po návratu se cítil skoro jako když plný energie začínal. „Ten dobrý pocit mně vydržel ještě aspoň dva měsíce,“ říká.

Hoteliér Brychta není sám, koho vyčerpalo pracovní tempo, nasazené v 90. letech, které charakterizují výroky jako: „víkendy neznám“, „nechodím domů před devátou večer“ a „pět let jsem neměl dovolenou“. Poslední dobou se pracovní kultura přece…