Rasy ve světě chaosu a náhody

Každé malé dítě ví, kdo je „černoch“ a kdo „běloch“. Zdá se, že lidské rasy chápeme jako něco přirozeného, a proto jsou skutečné. To dá rozum, chce se nám říci. Opravdu ale rasy existují, nebo jsou jen iluzí? A pokud někdo jejich existenci odmítne, nedělá to jen z politické korektnosti?

Nejistota pana Mikuláše

Třídění lidí nevyvolává vzrušenou diskusi jen dnes, bylo tomu tak i během většiny minulých období. Člověk přišel o místo na nejvyšší příčce stvoření a ztráta odvěkých jistot pokračuje: rasy jsou ve skutečnosti jen iluzí.Významným východiskem pro dnešní debatu je středověká kosmologická představa, která člověka staví do středu velkého plánu stvoření a chápe jej jako nejdokonalejší výtvor. Stvořitel cíleně sestavil svět podle míry dokonalosti do stupňů, přičemž člověk zaujímal ten nejvyšší. Pevné místo v řetězci stvoření dávalo také pevnou jistotu v každodennosti. Svět měl řád a byl antropocentrický; člověk v něm zastával nejdůležitější pozici.

S ustanovením základů novověké přírodovědy krystalizuje alternativní kosmologický a posléze i antropologický pohled. Na pomezí věků se v raných pracích renesančního vědce a náboženského myslitele Mikuláše Kusánského objevuje prostá, leč převratná teze. Zážitek plavby po moři ovlivnil Kusánského natolik, že se už nemohl na svět podívat jinak než jako na…