Říkali mi, že jsem se zbláznil

Soustředění je zcela na místě. Stejně jako nervozita. Je konec června, osmadvacetiletý triatlonista pražské Dukly Tomáš Slavata se staví na start extrémního štafetového závodu Space adrenalin Cup a ví, že jde o hodně. Na dnešek se připravoval měsíc, a pokud jeho družstvo skončí v první desítce, půjdou jim sponzoři na ruku. Čeká ho 16 kilometrů strmého běhu na beskydskou Lysou horu, další kolega poletí zpátky padákem, jiný pojede na kole a vše ukončí divoká jízda na kajaku.

První etapa jde skvěle, ale kilometr před vrcholem se Slavatův závod stáčí úplně jinam: přes bušící spánky vnímá, že na trati leží zhroucený soupeř. A pořadatelé nikde – Slavata okamžitě zastavuje a měří zraněnému tep. Situace je vážná, závodník sahá do kapsy pro energetickou bombu a nutí ležícího kolegu, aby ji spolknul. Zastavuje další závodník David Waraus a oba muži táhnou vyčerpaného kolegu nahoru. Tam už čeká horská služba, která volá vrtulník. Štafeta sice pokračuje, ale skluz se dohnat nedá. „Ty snad tyhle situace přitahuješ,“ dobírá si po prohraném závodě zachránce kamarád ze štafetové čtyřky. Možná. Pro Tomáše Slavatu je zásah v beskydském závodě každopádně jen dalším dílem skládanky, která posledních deset let odráží jeho pozoruhodný život.

Jsem to já

Před osmnácti lety stál jen kousek od propasti, do které ho stahovala rodina. Otce neznal, matka byla alkoholička,…