Past nad Vltavou

Hrbolatá slepá ulice vede do zanedbaného ráje. Jsme vysoko nad Vltavou a ze skal je překrásný výhled do kraje. Zbytky erbu v oprýskané omítce nad vstupními vraty vypovídají o zašlém bohatství statku, patřícího kdysi k vyšehradské kapitule. Takhle vypadá obec Větrušice, jejíž cedule stojí 20 kilometrů severně od Prahy. Polední přestávka, ve dvoře sedí u piva mlčenliví zemědělci, ptáci švitoří, včely bzučí, široko daleko není slyšet žádné auto. „Vítejte na konci světa,“ směje se starostka Soňa Zádová.

Na svůj malý ráj je viditelně pyšná a přeje si, aby se tady všechno rozvíjelo. Ale už roky to neumí zařídit. Před pár dny zhasla její naděje. Jmenovala se církevní restituce a slibovala, že věci ve vsi by se mohly pohnout k lepšímu. Teď je to ale zase zpátky – nikdo neví, komu ten malý plácek země v budoucností bude patřit. Kapitule Vyšehrad, státu, nebo obci? Dokud to nebude jasné, nikdo tady nebude ochoten investovat své peníze.

Jeden důvod navíc

Letošní jaro tady bylo dobou velikého očekávání. Konec dvacet let trvající nejistoty se zdál být v dohlednu: vláda se dohodla s místními církvemi na restituci jejich majetku. Potom ale skupina rebelujících poslanců okolo Vlastimila Tlustého model odmítla. Suma 270 miliard korun, kterou měl českým církvím stát zaplatit v průběhu 60 let jako náhradu za kdysi ukradený majetek, se mu zdála přemrštěná a společně se vzpurnými kolegy poslal dlouho dohadovaný kompromis k ledu. Co pro koalici znamená další zkoušku odolnosti, je pro místní testem trpělivosti. Čekat se bude další měsíce, minimálně do té doby, než začne fungovat komise, která má za úkol udělat v restitucích „větší pořádek“.

Mezitím ve Větrušicích všechno zůstane viset ve vzduchu. Půdu spravuje pozemkový fond a místní zemědělci mu platí nájem (fond ale funguje jenom jako zástupce církve). Nejasné je vlastnictví několika budov. Obec nemůže postavit plánované dětské hřiště vedle fotbalového. Děravé silnice zůstávají ve špatném stavu. Starostčin sen přebudovat statek na penzion pro návštěvníky rekreační oblasti musí čekat.

Zádová spor zkouší sledovat bez emocí. „Nám je jedno, jestli patříme státu, nebo církvi. Hlavně ale chceme mít jasného majitele a partnera, se kterým můžeme jednat o budoucnosti obce,“ říká starostka .Úplně jedno to ale není. Uklidňující notu hraje ředitel vyšehradské kapituly Jan Kotous. Ten je s místními v čilém kontaktu a dává jasně najevo, že kapitula má zájem spíš o pozemky než o peníze a že tedy pole prodávat nechce. Nikdo ale neví nic o tom, co by s pozemky udělal stát. Ve vesnici mají strach, že nad jejich životy krouží tajemní investoři, kteří by mohli dosavadní klid výrazně proměnit.

Starostce dělá největší starost budoucnost ovocných zahrad v okolí. „Třicet let tady pěstujeme černý rybíz,“ vypráví místostarosta Josef Nouza. Půda před branou české metropole je ale samozřejmě mnohokrát cennější než marmeláda z rybízu. „Máme strach, že stát to prodá nějakému investorovi a ten nám tady nastaví třeba tovární haly,“ říká Nouza.

Tyhle starosti mají základ ve skutečnosti, že pozemkový fond tvrdí, že už nemá peníze na údržbu pozemků. Pro budoucí majitele je místní půda perspektivní. Může se změnit na stavební parcely a to samozřejmě zvyšuje obavy z prodeje, do kterého obec nebude mít šanci mluvit. Starostka pochybuje, že by při tom Větrušice mohly udělat dobrý obchod. „Neděláme si iluze, že by obec dostala všechny polnosti. Na to jsou příliš cenné,“ přiznává Zádová. Za stát s místními nikdo nemluvil a politikům tady teď nikdo moc nevěří. Jak říká místostarosta Nouza: po zablokování restitucí mají všichni ke skepsi ještě jeden důvod navíc.