0:00
0:00
Civilizace14. 6. 20089 minut

Bomby v ulici Práva

Odděleny bruselskou třídou Rue de la Loi (ulicí Práva) hledí na sebe poněkud výhrůžně, jako by chtěly protivníka rozdrtit tunami ocele, skla a žuly, moderní budovy Evropské komise a Rady ministrů.

Astronaut
Autor: Respekt
Fotografie: Pozor, blíží se rybáři. Ještě že nevědí, o čem ekolové za skleněnými okny vlastně jednají. - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz Autor: Respekt
↓ INZERCE

Odděleny bruselskou třídou Rue de la Loi (ulicí Práva) hledí na sebe poněkud výhrůžně, jako by chtěly protivníka rozdrtit tunami ocele, skla a žuly, moderní budovy Evropské komise a Rady ministrů. Mezi oběma institucemi tradičně vládne napětí – ekologické plány vytvářené aparátem komise narážejí v radě na odpor vlád členských zemí. Další překážku pro ně představuje Evropský parlament, který se jako obrovská mimozemská loď s mnoha nečekanými výběžky a chapadly rozprostírá o několik bloků dál.

Přes četné sváry zůstává Evropská unie lídrem na poli ochrany životního prostředí. Její strategie a zákony, například o ochraně lidí a přírody před nebezpečnými chemikáliemi, inspirují země od USA po Čínu. Idealistická Evropa kvůli tomu neztrácí konkurenceschopnost, spíš naopak – je příliš důležitým trhem na to, aby ji zbytek světa mohl ignorovat. Uspokojení by však bylo předčasné.

Tři chybějící zeměkoule

V průběhu ekologické konference Green Week, která se počátkem června konala v Bruselu, byl autor těchto řádků usvědčen z marnotratného životního stylu. V roli žalobce vystupoval jednoduchý počítačový kvíz vycházející z metody tzv. ekologické stopy, s níž před časem přišli vědci z University of British Columbia v Kanadě. Relativně nenáročný způsob života, spočívající především v dojíždění do práce vlakem, bydlení v malém rodinném domku a pravidelném pojídání masa, vedl počítač k přísnému verdiktu: kdyby tak chtěli žít všichni pozemšťané, potřebovali bychom tři další zeměkoule. Drobné korekce – například kupování ekologických výrobků a menší konzumace masa – mohou uspořit půl planety, stále jich ovšem bude dvě a půl scházet.

Jednání konference provázely protesty francouzských a italských rybářů. Ulicí Práva létaly zápalné bomby, hořely tu popelnice a vyrůstaly zátarasy z ostnatého drátu. Rybáři především požadovali, aby Evropská komise povolila daňové úpravy, po nichž by se snížila cena nafty.

Marnotratný panáček s obrázkem čtyř Zeměkoulí a vodní děla v ulici Práva možná upozorňují na týž problém: svět bohatne a začíná být nouze o zdroje. „Dnes, více než 30 let po prvních varováních Římského klubu, vidíme jasněji než dříve ekonomické, ekologické a sociální limity současných vzorců výroby a spotřeby,“ řekla během konference Angela Cropperová, zástupkyně ředitele Programu OSN pro životní prostředí (UNEP).

Past infrastruktury

Sílící tlak na zdroje se může projevovat tím, že snaha vyřešit určitý problém vyvolává řetěz dalších obtíží. Kvůli obavám z klimatických změn pěstujeme biopaliva, protože však množství půdy není nekonečné, v tropech kvůli tomu vzrůstá rychlost odlesňování. Při vypalování pralesů se ovšem uvolňuje obrovské množství CO2. Boj proti ohřívání planety tedy může vést k dalšímu ohřívání planety.

Těchto podivných smyček existuje víc: aby například automobilky vyhověly přísným evropským normám pro výfukové plyny, musejí snižovat váhu svých vozů. Výroba lehkých a úsporných automobilů však vyžaduje více hliníku, titanu a podobně. Těchto kovů není na Zemi nekonečné množství.

Nejde přitom jen o auta. Profesor Thomas Graedel z Yaleovy univerzity se zeptal účastníků konference, kolik z celkem 92 prvků periodické tabulky podle nich obsahuje průměrný mobilní telefon. Správná odpověď zní, že asi polovinu (všichni hádali, že mnohem méně). Přitom až mobil doslouží, dokážeme jich získat zpět jen pár. I proto může brzy hrozit nedostatek platiny, kobaltu, mědi či rhenia (vzácný kov používaný v leteckých motorech).

Nedostávat se může i půdy, která mizí pod přívalem betonu a podléhá degradaci. Současné vysoké ceny potravin naznačují, že také globální zemědělská produkce má svoje „meze růstu“. Velkým problémem jsou dotace, které deformují trh nejen v zemědělství, ale také třeba právě v rybářství – flotilám se dostává pomoci vlád, ačkoliv rybáři v některých oblastech už téměř všechny ryby vylovili.

O tom všem se na konferenci hovořilo a často zaznívala určitá skepse: varování zůstávají stejná už třicet let, a hrozby se přitom nezmenšují, spíš naopak. Alarmující je také rozsah opatření, po nichž bychom museli sáhnout, kdybychom chtěli naplnit vlastní obranné strategie. Existující infrastruktura má totiž velkou setrvačnost a vede nás do pasti. Rakousko je první na světě v počtu tzv. nulových domů, obydlí, která nevyžadují žádnou energii, naopak ji mohou díky slunci a větru dodávat do sítě; v zemi stojí dva tisíce těchto příbytků. Kdyby ovšem Rakousko chtělo do roku 2020 zaváděním nulových domů omezit své emise skleníkových plynů o 20 procent, jak ukládá celoevropský závazek, mělo by těchto domů v roce 2020 fungovat plné tři miliony. Znamená to, že by se od nynějška každý týden muselo zhruba 2400 běžných budov změnit na „nulová“ stavení. Emise lze samozřejmě snižovat více způsoby, úspory v oblasti bydlení jsou však nejjednodušší.

Evropské krůčky a čínské vystřízlivění

Konference Green Week je každoročně věnována ekologické politice Evropy a kromě vědců, nevládních organizací a firem se jí účastní také představitelé Evropské komise. Co tedy Unie navrhuje?

Brusel se snaží například o to, aby se na evropském trhu objevovalo zboží, které nespotřebovává moc energie, dlouho vydrží, a pokud se rozbije, lze snadno opravit. Mělo by také jít recyklovat. Mimo jiné chce Unie sjednotit různé systémy označování ekologických výrobků. Bude to ale stačit? Podle některých názorů může taková strategie problémy jen oddálit. Pokud si rodina pořídí dvě nová auta místo jednoho, je celkem jedno, že jsou obě úsporná.

Opravdu účinná řešení bychom zřejmě museli hledat ještě jinde: například zrušit daň z příjmu, která představuje zdanění práce, a nahradit ji zdaněním spotřeby – zatížit daní uhlí, ropu, plyn, vzácné nerostné suroviny, případně také vodu. Cílem je dosáhnout toho, aby se cena zboží více řídila použitými surovinami. Trh by pak rychleji hledal nejúspornější řešení. Ozvěny pouličních protestů ovšem účastníky konference vracely zpět do reality: ceny energií by po rychlé daňové přestavbě vyletěly nahoru a vlády by čelily obrovskému tlaku nejrůznějších zájmových skupin.

Brusel má navíc v daňové oblasti jen omezené pravomoci a členské státy nejsou z podobných opatření příliš nadšené. Pravda ale je, že určité rysy naznačeného postupu přece jen zavádějí; ekologická daňová reforma se prosazuje především v Německu a Nizozemsku. Podle českého senátora, ekologa Bedřicha Moldana jsou s ní dobré zkušenosti, i když určité problémy existují – například Německo musí vybrané ekologické daně z 80–90 procent přesměrovat na sociální dávky pro důchodce, kterým snížení daně z příjmu nepomáhá. Existují také obavy, že pokud by byla reforma radikálnější a občané se skutečně začali chovat ekologicky, stát by na daních vybral mnohem méně, než potřebuje.

Další možností by bylo rozšířit myšlenku obchodování s emisními povolenkami. EU by se mohla zavázat, že každoročně spotřebuje o něco méně energie než v roce předchozím. Od tohoto závazku by se pak odvíjely energetické limity pro jednotlivé státy. Právo využívat energii by si firmy kupovaly v aukcích, a pokud by ušetřily, mohly by uspořené množství „joulů“ prodat.

Zůstává však otázkou, jak přesvědčit rychle rostoucí rozvojové země, aby se případně k některému z naznačených systémů připojily. Čína před několika lety plánovala, že jako ukazatel svého ekonomického rozvoje zavede takzvaný zelený HDP, který by odrážel cenu za poškozování přírody. Když se však ukázalo, že by se pak ekonomický růst některých provincií dle nového ukazatele blížil nule, úřady myšlenku tiše sprovodily ze světa. Nové strategie jsou zkrátka málo průchodné.

Něčeho se budeme muset vzdát

Shoda, jak problémy řešit, tedy neexistuje, něco by se však stát mělo. „Spotřeba nemůže růst stejnou rychlostí jako dosud, prostě to není fyzicky možné. Něčeho se budeme muset vzdát. Je otázka, zda k tomu dojde prostřednictvím krize, nebo zda budeme přechod k větší udržitelnosti schopni řídit,“ říká Timo Mäkelä, ředitel odboru pro udržitelný rozvoj evropského „ministerstva“ životního prostředí (DG Environment). Na otázku, jaký je jeho soukromý názor na pravděpodobnost obou variant, odpovídá: „Historie ukazuje, že k velkým změnám docházelo často prostřednictvím krizových situací.“

Je večer, protesty v ulici Práva utichly, policie rozebírá zátarasy. Rybáři se shromažďují na prostranství před důstojnými arkádami historického Paláce padesátiletí. Mnozí jsou opilí, občas exploduje dělobuch. Návštěvníka „hlavního města Evropy“ může v tu chvíli napadnout, jak to asi vypadalo v centru starověkého Říma v době, kdy se začínala hroutit republika. Optimisté ovšem namítnou, že nacházet tu nějaké paralely by bylo příliš velkým panikařením.

JAK ZMĚNIT DANĚ

Lze v Evropě zavést radikální ekologickou reformu daní? Mohli bychom například zcela zrušit daň z příjmu a nahradit ji daní „ze zdrojů“, která by fungovala podobně jako současná daň z přidané hodnoty; zatížila by vytěžené suroviny a vybírala by se při každé obchodní transakci s výrobkem, v němž by se příslušná surovina ocitla (platilo by to i pro fosilní paliva). Daň by se týkala i zboží dováženého do Evropy, naopak při exportu by se vývozcům vracela. „Konkurenceschopnost evropského průmyslu by pak nebyla ohrožena,“ míní Harry Lehmann z německé federální agentury pro životní prostředí. Přesto nejsou podobné úvahy zatím příliš reálné.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].