Nad lží a nenávistí

Jan Balabán

se narodil v roce 1961 v Šumperku, vyrůstal v Ostravě. Vystudoval Filozofickou fakultu Palackého univerzity v Olomouci, obor angličtina a čeština. V současné době pracuje jako překladatel. Vydal povídkové knihy Středověk (1995), Boží lano (1998), Prázdniny (1998), Možná že odcházíme (2004), Jsme tady – Příběh v deseti povídkách (2006), romány Černý beran (2000) a Kudy šel anděl (2003, druhé vydání 2005) a scénář komiksu Srdce draka (2001).

V českých novinách se každou chvíli někdo otře o Václava Havla a jeho přátele jako o bratrstvo pravdy a lásky v jasně hanlivém smyslu. Snad je to jen udatné lokajství pochlebující Havlovu rivalovi na Hradě. Ale k odstřelování disidentů a pravdy a lásky mohou být v naší společnosti i jiné motivy.

Disidenti jako Václav Havel, Václav Benda, Jiří Ruml, Ivan Jirous a další svými vystoupeními v posledních desítiletích komunistického režimu zahanbovali nebo provokovali především tu část normalizovaného národa, která se chtěla realizovat v tehdejších strukturách. Principem takové realizace bylo, když už ne přímo lhát, tedy alespoň pravdu o tom, co se kolem děje, nevyslovovat.

Hnusné bezpečí

Říkalo se: Nemysli, když myslíš, tak nemluv, když mluvíš, tak nepiš, když píšeš, tak nepodepisuj, a když podepíšeš – tak se nediv! Nechci si představovat, jak mrazivé ticho by se rozhostilo, kdyby těmto lidem někdo nabídl k podpisu nějakou petici. V takových chvílích se vracelo vědomí, že jsme všichni posraní až za ušima, a od toho ulevoval jen sdílený názor, že disidenti jsou provokatéři nebo blázni. Kdo jiný se potřebuje prát za politické vězně?

Pravda tehdy v lidech vzbuzovala hrůzu a lež přinášela pocit bezpečí, ale také hnusu. Bezpečí života ve lži se stávalo hnusným a to mohlo vést k nebezpečným reakcím, jako jsou žaludeční vředy, alkoholismus, útěky dětí z domova a sebevraždy. Proto bylo potřeba pravdu úplně zrušit, aby lež přestala být hnusná. Je zřejmé, že mnozí lidé tento výkon zvládli.

A láska? Mluvit o lásce, cítíte, jak je to trapné? Láska byla totiž postupně privatizována jen na své intimní projevy, lásku k dětem a lásku erotickou. Ostatní rozměry lásky, jak je například vypsal Pavel z Tarsu ve svém dopise Korintským, se totiž už vůbec neobejdou bez pravdivých vztahů a bez víry v hodnoty překračující osobní prospěch.

Heslo Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí jsem nepovažoval za šťastné, už když bylo poprvé vysloveno v roce 1989. Časem se vyléčí všechna slova. Nelze jim trvale vnutit význam podle našich zájmů. Říkali jsme si, že je vlastně nefunkční, protože nikdo si za krédo nevezme jeho opak, tedy že lež a nenávist musí zvítězit nad pravdou a láskou. S tím žádná strana jako s programem nevystoupí, i když to má v plánu. Toto heslo idealisticky zvalo do jednoho hnutí vlastně všechny lidi upřímné i vyložené grázly, protože kdo by s ním alespoň na veřejnosti nesouhlasil. Jako by se prostým faktem pádu režimu všichni najednou měli stát dobrými, když pravda a láska musí zvítězit. Ujištění, že samy hodnoty zvítězí, slibovalo katarzi bez utrpení – očistu bez odstranění špíny.

Zazněl tu typicky český verbalismus. Pravda Páně vítězí a my můžeme lhát. Český národ neskoná a my na něj můžeme kašlat. Vláda tvá se k tobě navrátí a ty pro to nemusíš nic dělat. Hodnota je tu nejen vyjádřena, ale i dokonána jen slovy. Pravda a láska má někde na nebi porážet lež a nenávist, zatímco dole na zemi se uzavírají politické obchody a nikdo nechce nazvat pravým jménem náš marasmus. Místo toho říkáme líbivé nejsme jako oni, ale jací jsme? Předpokládáme, že dobří, i se vším tím svinstvem v sobě. Tato dobrácká verbální revoluce v sobě nesla své hrobaře, kteří nemluvili, ale pracovali na svých zájmech.

Na chvíli zhasnout

Pak se disidenti z politiky vytráceli a ke slovu přicházeli takzvaní normální politici. Tyto inženýrské typy připomínaly lidem mé generace jejich rodiče, kteří se bez zbytečných otázek vypracovali do svých pozic i v totalitě, a na rozdíl od nezodpovědných disidentů zabezpečili své rodiny. Ve válce slov tak nad pravdou a láskou zvítězil pragmatismus jako životní postoj normálních lidí. Byl by to asi přirozený vývoj, jenže sémantické pole slov normální člověk bylo tehdy ještě přeoráno normalizací a význam slova pragmatismus měl daleko k pragmatismu Čapkově a Masarykově. Snaha o cílevědomé zlepšování společnosti prakticky proveditelnými kroky byla pro pragmatiky vyškolené normalizací stále ještě hlubokým idealismem. Pragmatismus, který začali vzývat a praktikovat, vycházel ze zkušenosti předchozích dvaceti let – pragmatické je to, co prospívá našim zájmům. Vše, co zavánělo solidaritou a soucitem, bylo považováno za směšné a dokonce ekonomicky nebezpečné. Naopak závist, chamtivost, bezohlednost a drzost, ovšem přejmenované na konkurenci, touhu po zisku, obchodní jednání a asertivitu, se staly ceněnými vlastnostmi. Společnost zachvátilo pragmatické nadšení. Politici dávali obchodníkům náskok před právníky. Dokonce doporučovali na chvíli zhasnout (rozumí se potlačit platnost zákonů) s všeobecně sdílenou iluzí, že až se rozsvítí, budou z veksláků poctiví finančníci a ze zlodějů dobří správcové soukromého majetku a podobné nesmysly, které byli lidé, zmasírovaní válkou slov, na chvíli schopni přijmout. Stejně jako fakt, že pravda a láska nemusí zvítězit nad lží a nenávistí.

Pak přišla další skupina vládnoucí silnými slovy jako spálená země, akce čisté ruce, zatočit s korupcí, dostat tuneláře do tepláků atd. Jednalo se jen o další verbální šarvátku, o čemž svědčí korupční aféry bojovníků s korupcí a stamilionové majetky lidí, kteří přišli nastolit sociální spravedlnost. A slovy se kroutí dál, nedávno se mobilizovalo, pak se chránily národní zájmy, teď se zase chráníme před zelenou totalitou a bojujeme proti NGOismu.

Vrátí se soudruh?

Plenění sémantických polí slov působí jazykovou slepotu, za jejíž clonou se dá provádět to, co by na otevřené scéně dělat nešlo. Tato slepota je však přechodná a pokroucený význam slov se za čas narovná. Je krásné, že slova tohle naše zacházení přežívají. Některá jen potřebují několikaletý pobyt u ledu. Za všechna třeba slovo soudruh, které by se už mohlo pomalu začít vracet ze stranických schůzí zpět k dobrodružnému životu. Naopak slovo demokracie bude za chvíli karanténu potřebovat.

Časem se vyléčí všechna slova. Proč se tak děje? Proč nelze slovům trvale vnutit význam vyhovující našim zájmům? Má snad jazyk nějakou zázračnou regenerační schopnost? Nebo se tak děje působením sil, které určují naši skutečnost, již jazyk může (třeba i falešně) reflektovat, ale ne měnit? Že by tu přece jen něco vítězilo nad lží a nenávistí? Raději o tom nemluvme, stejně se to nedá pojmenovat.