Revolucionáři

Začalo to nevinně plánem na přebudování jedné silnice. Zlínský magistrát se před časem rozhodl rozšířit rušný silniční tah z města ke slovenským hranicím a věc si žádala skoupit pozemky kolem cesty. Pro zhruba desetinu usedlíků zlínské dvoutisícové čtvrti Želechovice to ovšem znamenalo prodat svůj domov a přestěhovat se někam jinam. „Absurdní,“ kroutí hlavou Michal Špendlík. Tehdy se společně s několika jinými angažovanými občany vzbouřil proti Zlínu poprvé.

Michal Špendlík je vyrovnaný muž. Pěstěné třídenní strniště, tichý hlas a skromný úsměv. Ideální host na příjemný grilovací večer s přáteli a dětmi. Vůbec nepůsobí bojovně. Takhle ho asi viděli i na magistrátu. „Naprosto nás nebrali vážně, vůbec nereagovali,“ vzpomíná Špendlík. Úřední nečinnost, kterou občané vnímali jako drzost, udělala z protestujících Želechovických – jak říká sám Špendlík – „dobrovolné revolucionáře“. A tihle revolucionáři způsobili, že minulý víkend 77,5 procenta želechovických občanů v referendu zvedlo ruku pro odtržení od Zlína.

Vyplatí se samostatnost pro tak malou obec? Michal Špendlík a s ním obrovská většina občanů Želechovic jsou přesvědčeni, že ano. Pomalu jedeme autem pohlednou sousední obcí Lípa. I ona se odtrhla od Zlína, hned v roce 1990. Krajnici vroubí vyznačená parkovací místa a precizně vydlážděný chodník, každý dům má vjezd ze známé „zámkové dlažby“. Pak Lípa končí, vjíždíme do Želechovic. Chodník je pryč, auta parkují v plevelu při krajnici, místo vjezdů jsou provizorní štěrkované cesty. Mateřská školka sídlí v prvním patře sešlého domu. Nad bránou v přízemí je zežloutlý nápis „Hasiči“. Jak to jde dohromady – vozy k rychlému zásahu zamčené za dvorkem s hrajícími si dětmi? Špendlík krčí rameny.

Ještě jako městská část přinášely Želechovice podle Špendlíkových propočtů do zlínské kasy zhruba 35 milionů korun ročně. Jako samostatná obec ovšem díky panujícímu indexu nahrávajícímu větším městům takové peníze nedostanou: otcové referenda spočítali, že maximum státního přídělu se bude pohybovat kolem 20 milionů. „Ale nastal čas, abychom tady u nás začali dávat peníze na to, co se zdejším občanům zdá potřebné,“ říká Špendlík. A potřebné se Želechovickým zdá například postavit novou mateřskou školku, opravit chodníky a ulice.

Lidé kolem Špendlíka jsou přesvědčeni, že peníze na tyhle projekty dají dohromady snadno. Nevyhnutelné výdaje samostatných Želechovic dosáhnou podle nich nanejvýš 12 milionů ročně – a 8 zbylých milionů muže obec investovat do infrastruktury. A to je mnohem víc, než v posledních letech dostávali od zlínského magistrátu. Například loni odtamtud přišlo do Želechovic na investice jeden a půl milionu korun, dva roky předtím však jenom zhruba 300 tisíc korun.

Mimořádně štědrý byl rok 2001, ale i v něm putovalo ze Zlína k pozdějším rebelům pro investice „jenom“ něco k pěti milionům.

Máme si podporovat městské divadlo, nebo opravit kanalizaci v městských částech? Zlín není jediné město, které má problémy vysvětlit občanům, jakým způsobem vytváří svůj rozpočet. I když pracovníci magistrátu trvají na tom, že ve vztahu k odtržené obci nijak nepochybili a že víc peněz a zájmu prostě Želechovickým dát nešlo, jisté dopady už čerstvé odloučení má. Zlínská radnice chce do budoucna zlepšit komunikaci s městskými částmi a umístit v každé z nich svého vyslance, na kterého by se občané mohli obracet se svými stížnostmi a nápady.