Justice v kyberprostoru

Jan Komárek

(1978) je doktorandem na Právnické fakultě Oxfordské univerzity, kde rovněž vyučuje právo EU. V letech 2004–2006 pracoval pro vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudním dvorem.

Pro advokáta Craiga Jonese to byl jeden z těch nepříjemných okamžiků, jež čas od času nastanou v kariéře i toho nejúspěšnějšího právníka. Stále ještě hovořil směrem k soudcům amerického Nejvyššího soudu – patrně nejmocnějšího soudu na světě, už si však uvědomoval, že je případ jeho klienta ztracen.

Jones zastupoval mladíka Victora Harrise, kterého v jeho devatenácti letech upoutal zásah policie doživotně na lůžko. Jednoho jarního večera jel příliš rychle ve svém sportovním voze, a když se jej pokusila zastavit policejní hlídka, snažil se jí ujet. Strhla se divoká honička, kterou jeden z policistů ukončil úmyslným nárazem do mladíkova auta. To skončilo v kotrmelcích. Následkem havárie Harris ochrnul na všechny čtyři končetiny.

Zpočátku to vypadalo na jasný případ a nižší soudy přiznaly Harrisovi náhradu škody za zjevně nepřiměřený zásah policie. Žalovaný policista se k celé honičce připojil až v jejím průběhu, neměl přehled o celé situaci a na sporný manévr ani nebyl vyškolen.

Situace se obrátila v okamžiku, kdy policistovi právní zástupci prezentovali před soudem videozáznam celé honičky. Po jejím zhlédnutí se atmosféra v soudní síni proměnila a advokát Jones poznal, že prohraje.

Nejvyšší soud udává tón

Proč by nás Evropany mělo takové rozhodnutí zajímat? Ve srovnání s historkami o verdiktech, kterými americké soudy přiznaly náhradu škody za příliš horkou kávu, či o žalobách tlouštíků na řetězce rychlého občerstvení, se přece nejedná o nic zvláštního.

Na celém případu je zajímavý způsob, jakým Nejvyšší soud rozhodl. Když se zabýval tím, zda mladík svou rychlou jízdou představoval reálnou hrozbu pro život a zdraví veřejnosti, do rozsudku soudce Scalia napsal: „Však se podívejte sami!“ Záznam honičky pak umístil na internetové stránky soudu. Pokud by snad americká veřejnost chtěla pochybovat o správnosti závěrů nejvyšší soudní autority v zemi, může se přesvědčit na vlastní oči.

Rozhodnutí v případu Harris tak jen potvrzuje v Evropě nebývalou otevřenost soudcovského rozhodování Nejvyššího soudu a kontakt, který si soud udržuje s veřejností. Přední americké listy mají své stálé zpravodaje, kteří se specializují na analyzování probíhajících řízení před Nejvyšším soudem. Na internetových stránkách soudu můžeme nalézt veškerá podání, která byla soudu předložena. Nejvyšší soud je středem pozornosti několika specializovaných právnických blogů, kde jsou jeho rozhodnutí rozebírána okamžitě po jejich vynesení. Jediné, co zůstává Američanům odepřeno, jsou televizní přenosy přímo ze soudní síně.

Na lepší časy se však blýská i v Česku. Všechny tři vrcholné soudy již mají svoji judikaturu přístupnou na internetu, přičemž databázi Ústavního soudu mohou závidět i evropské soudy. Ústavního soudu si díky reformním kauzám všímají i novináři a jejich komentáře jsou čím dál kvalitnější.