Kdy jsou volby férové?

Jana Hybášková

(1965) je poslankyní Evropského parlamentu, členkou jeho výboru pro zahraniční záležitosti a podvýboru pro bezpečnost. Byla velvyslankyní ve Slovinsku a v Kuvajtu, jako arabistka se věnuje Blízkému východu. O svém působení v Kuvajtu a o invazi do Iráku napsala knihu Čekání na válku (2004).

Normální lidé na mnoha místech světa touží slyšet, že volby byly free and fair, svobodné a spravedlivé. „Ve vaší zemi konečně zavládla demokracie. Vaši vládu vzešlou ze svobodných voleb uznáváme.“ Po masových protestech soudců, po zabití Bénazír Bhuttové, po hře s armádními špičkami zazněl nedávno tento výrok v Pákistánu.

Naopak v těžce zkoušeném Afghánistánu nesvítá naděje. Vážný otazník visí i nad místními volbami v Iráku: podaří se vytvořit kandidátku, na které opravdu nebudou ozbrojenci jako Mahdího armáda, součásti hnutí Tawaffuq, které kooperují s al-Káidou, nebo lidé z Badrových brigád? Pak by bylo o důvod víc udržovat dál v Iráku vojáky. Otázkou je, zda vůbec takové volby konat.

V lednu 2006 zvítězila v Palestině strana hnutí Hamás. Palestinci svobodně a demokraticky zvolili stranu, jejímž hlavním cílem je zničení sousedního státu. Přes jasný výrok o spravedlivých a svobodných volbách vzešlá vláda nebyla uznána jako partner. Nelegitimní vládě, byť vzešlé ze svobodných voleb, nezbylo nic jiného než se alespoň v Gaze chopit moci převratem.

V roce 2005 vypsala svobodné a rovné volby etiopská vláda, v roce 2006 konžská, v roce 2008 keňská a zimbabwská. Výsledky jinak spravedlivých a demokratických voleb byly tvrdě zpochybněny, když vládní strany nebyly připraveny snést a uznat volební porážku.

Vzniklo dvojí poučení: není možné posvětit volby organizované stranami, které jsou zásadně založeny na nedemokratických principech. A také není možné připravovat spravedlivé volby tam, kde jedna ze stran dopředu není připravena přijmout a přiznat porážku. V těchto souvislostech hodnoťme výroky Jiřího Paroubka bezprostředně po vyhlášení výsledků voleb v červnu 2006, jež nepřímo zpochybnil.

A co u nás

Čeští voliči, kteří ještě volí, jsou přesvědčeni, že volby jsou free and fair. Je tomu opravdu tak? Je náš volební systém opravdu naplněním svobodné a rovné reprezentace? 50 % občanů, mužů, je zastoupeno 85 %, 50 % občanek, žen, je zastoupeno 15 %. Na úrovni některých krajských zastupitelstev je to pouze 11 ku 89. Hejtmanku nemáme žádnou. I v tradičně katolických zemích se situace prudce mění. V Itálii je nový poměr mužů a žen v parlamentu 80 ku 20. Ve Španělsku bude v nové vládě víc žen než mužů. V Dánsku, kde již neplatí žádná podpůrná opatření typu kvót, dokonce 70 na 30. Průměr Evropy je 75 na 25.

Napadá mne, nebudeme-li opět mít ani jednu hejtmanku, není čas, aby prohrávající polovina populace zvážila, že výsledky voleb neuzná? Co kdyby také Češky neuznaly výsledky voleb, protože nebyly spravedlivé? Je možná čas si prostudovat kandidátky do krajských voleb.

I u nás bychom měli přemýšlet o tom, co jsou to svobodné a spravedlivé volby. Zdá se, že se to netýká jen nedemokratických končin Blízkého východu, Asie či Afriky.